… aneb „… to by bylo, aby to nebylo …“
I když se nám za celý rok nepovedlo si zalétat (s modely letadel, jinak jsme občas lítali jak hadr na holi …), podařilo se nám udržet alespoň základní tradice, a to silvestrovsko / novoroční polétání - posledních pár let je z toho sice jen novoroční polétání, ale alespoň to … Míra má funkční letecký park v K., já jsem těsně před vánoci spravil čmeldu (po havárii 1.1.2014 :-)) a tak bylo s čím létat. A jak se již také stává tradicí, „prskli“ jsme (tedy Míra) i raketu …
Co se ale doufám tradicí nestane, je čas polétání - náš „nespavec“ určil krušnou hodinu, tedy deset dopoledne! Brrr, po silvestru kruté, myslel jsem, že budíka ráno zakousnu a naopak, že „moje“ holky zakousnou mě - potichu jsem se vykradl z ložnice a nechal je spinkat. Takže z našeho „klanu“ mě podpořila jen Bohuni a Vašek. Zbytek horlivců už netrpělivě čekal u Míry, tedy Míra, Katka a tři děti a s nimi Martin, Petra a Tonda. Na „letecké“ louce se k nám ještě přidal Petr. Takže účast poměrně hojná - diváci byli v převaze, piloti jen dva …
První byla ke startu připravena raketa - Toníček učenlivě držel a Míra ládoval. Oproti loňsku změna (i když žádná novinka) - odpal elektrikou, takže Bohuni - fotograf mohla stíhat dokumentaci startu. No, mohla by, dařilo se až u startu druhého. Co se jí ale povedlo, byla naše historicky první fotka úspěšného návratu rakety na padáku, dokonce i při doteku rakety se zemí. Jo, jo, foťák umí … :-) Jen malá technická - motor byl nějaký slabý, vyletělo to poměrně nízko a vítr to krásně zanesl k nám, div ne až do ruky. A nosičů bylo dosti - tři děti pod vedením dospělého nosiče … Druhý start rakety byl úspěšně vyfocen, výška letu byla též trochu větší, jen ten zpožděný odpal padáku trochu více zaspal - prsklo to až v momentě, když byl trup rakety zapíchnut min. 10 čísel v zemi, naštěstí v měkké oranici … A tím byl s dobýváním měsíce konec, nastal úklid strojů a nářadí a na řadu přišla kuřácká pauza …
Po zahřátí zmrzlých kuřáckých prstíků šli do vzduchu čmeláci, k veliké radosti dětí. Pilotům situaci trochu komplikoval zesilující vítr, čmeláčí slétanost byla tak na 3minus, Míra se takticky držel vlevo, mě vítr zanesl vpravo k silnici a mé pokusy o ladný návrat se moc nedařily, motor nějak netáhl, asi to bude chtít nové akumulátory. Nakonec jsem skončil poměrně daleko v poli, podle dětí jsem prý zlomil rekord ve vzdálenosti přistání - nevím, jestli mám být na co hrdý … :-( Když jsem pro čmeldu došel, trůnil si krásně v sněhové peřině, prost jakýchkoliv šrámů. Tož šel ihned znovu do vzduchu, ale ouha, sněhu v motorovém krytu bylo trochu více, než se zdálo, takže let cca 10metrů dolů nelze brát vážně. A protože Míra už také přistál - hladce, k noze, ale též s čumákem plným sněhu - mohl jsem své účinkování také ukončit a začít dlabat tuny sněhu z pod krytu, k čemuž se výborně hodila druhá půlka zlomené vrtule. Ta první leží ještě někde na poli … ! Tímto zakládám novou tradici - nechat na poli na nový rok alespoň půl oranžové vrtule. Letos se to povedlo, vloni jsem byl lepší, k oranžové jsem přidal ještě oba listy šedého APCčka, bratru tak za 120 … Přidá se někdo? :-)
Po létání nastal tradiční společný odchod na čaj, tentokrát rovnou do hospody, kterou nám Petr promptně odemkl. Organizace proběhla asi takto: Míra: „ … jdeme na čaj, do hospody, všechny vás zvu … Petře, napiš to na Martina …“ :-) Takže chudák Martin začínal nový rok s hospodským dluhem … Ale čajík byl dobrý, obzvláště pro ty, kteří si mohli do něj dát „chladič“ - hospodský po chvíli rezignoval a přihrál nám na stůl celou flašku „božkovského“. Takže docela dobře začatý rok, když nás hospodský vystrnadil, šli jsme s Martinem (po obědě) pokračovat v práci na kastlích Tatry a pak jsme s ostatními plynule přešli v „dožernou“, ale to už je jiná kapitola … :-)
Fotek je trochu více, takže si je račte prohlédnout v
galerii …