Zrození VSMK

Moje verze začátků VSMK

Na nátlak kamarádů modelářů (hlavně Ondry, který se těší, jak mi bude oponovat) popíšu vznik VSMK, předchůdce dnešního RCK. Změnu názvu vysvětlil Míra ve svém článku „Proč a nač jsou stránky RCK?“
Jak jsem již napsal v jiném článku ( „Splněný sen“ ) vyženění kamarádi mi ukázali kouzelný modelářský svět a já jsem je začal otravovat (jak je mým dobrým zvykem) řečmi o autech. Neboť „jedinej pořádnej model“ je rallye auto. Nikde jsem se ještě nezmínil o tom, že od cca 10-ti let je mým největším koňem (už nelze říkat koníčkem) RALLY! A to ve všech podobách.
A kamarádi se chytili. Po praktických ukázkách jejich vlastních modelů (buggy + formule) proběhlo další kolo nalejvárny (krásné slovo – kdopak z vás si ho pamatuje ze školy?) u Míry ve vinárně - opět s lahví slivovice mezi námi, opět do brzkých ranních hodin - ze kterého vzešlo jednomyslné (spíš 6-ti myslné – byli jsme tam tři a všichni už jsme viděli víckrát – jestli se v té době ještě dá mluvit o myšlení) rozhodnutí o zakoupení 3 shodných modelů. Všem nám totiž bylo od začátku jasné, že musíme mít možnost vzájemného porovnání a soutěžení (jsme přece ješitní chlapi a dokazovat si, že jsme nejlepší máme v genech). Takže bylo domluveno, že koupíme tři stejná auta. Ale to bylo vše! Další věci bylo nutné diskutovat, konzultovat, řešit, upravovat, … .
A tak jsme si povídali, telefonovali, mejlovali, posílali motáky i poslíčky, spojovali se přes ICQ i vysílačky, prostě ze známých moderních i starých způsobů komunikace scházel pouze poštovní holub a kouřové signály.
A došlo k dohodě – tedy spíš k oznámení, neboť do této učené debaty jsem se vměšoval jen velmi zřídka – že budeme investovat do podvozku TT-01 s minimálním množstvím úprav (tzv. tuningu). A začali další diskuse o tom, kdo bude mít jakou karoserii, protože jsme všichni tři věděli, že alespoň v tomhle se musíme lišit. Po zjištění, že možností vlastně moc není a prohlášení dvou našich členů (mém a Ondry), že už mají vybráno, vlastně ze zbytku karoserií vybíral pouze Míra. Ondra si k velikonocům pořídil nový rodinný vůz Ford Focus a tím pádem bylo v ČB rozhodnuto, že dostane bratříčka 1:10. A mě byla volba jasná již dávno, neboť jistý, mně velice blízký, reklamní slogan praví „Subaru - jediný pořádný auto“. Kdo byl u mě doma ví, že jinou volbu jsem prostě neměl a kdo z vás měl možnost se jako řidič svézt v autě mých snů – Subaru Impreza WRX Sti – tak pochopí (právě mě napadá námět na další článek – „Jak jsem virem Subaru nakazil manželku“)! Je třeba přiznat, že Míra z toho málo, co mu zbylo zvolil naprosto geniálně a nejen, že Lancia Delta HF Integrale byla skvělým závodním vozem a stále úžasně vypadá (alespoň pro mě), ale, stejně jako Ondra, dostal karoserii hotovou, pouze s možností dobarvení plata s figurkou řidiče a spolujezdce. Jenom já, absolutní modelářský začátečník jsem musel karoserii barvit (což se podařilo takřka dokonale) a polepovat (to už hůř), ale o tom až v dalším článku popisujícím stavbu modelu.
Vše důležité bylo domluveno a zbývala jen maličkost. Tedy alespoň já jsem se tak domníval. Přesvědčit drahé a milované polovičky o nutnosti investovat do RC modelu. A pánové, věřte mi, nebylo to nic jednoduchého. Nejdříve se musí vymyslet strategie a plán, jak manželce takhle důležitou informaci sdělit. Poté počkat na vhodný okamžik a když nastane, tak …. ho promeškat, jako se to stalo mně. Nevadí, nastal okamžik č. 2, pronesl jsem zahajovací formulku (pečlivě připravenou a nacvičenou) … a zazvonil telefon. Po ukončení hovoru bylo na Petře vidět že není vhodná doba na nic, takže okamžik č. 3. Po předchozí zkušenosti jsem bleskově (jakoby náhodou) zavadil o telefon a vyvěsil sluchátko (později ve víru událostí jsem na to zapomněl a půl dne se k nám nikdo nemohl dovolat) a O P A T R N Ě začal sdělovat onu informaci. Musím ke cti svojí ženy říct, že zprávu o pořízení „nového krámu do baráku“ přijala naprosto fantasticky (závidíte pánové?) a poskytla mi další z mnoha důvodů, proč ji miluji. Jelikož věděla o našich rozhovorech a plánech, tak pouze čekala kdy oznámím ukončení třístranných rozhovorů a přednesu komuniké (deformace způsobená sledováním politického zpravodajství) a byla na něj připravená. Poměrně rychle jsme se domluvili, já pouze objasnil původ peněz na pořízení modelu a jejich refundaci do rodinného rozpočtu a bylo hotovo. Je to krásné, když manželé mají pochopení pro koníčky toho druhého – já pro Petry psi (mimochodem stali se i mými miláčky) a ona pro moje autíčka (budu muset pořídit další auto, teď se přetahujeme o vysílačku).
Až potud bylo vše naprosto idylické, ale správná bojovka nastala v okamžiku, kdy jsem kolegiu přátel oznámil svoji připravenost na akci. A to moje náklady byly dalece nejvyšší, srovnatelné ze součtem nákladů obou kamarádů. Neboť oba dva již díky předchozím modelářským aktivitám vlastnili spoustu potřebného vybavení. (Ne že by mně nepomohli ze všech sil náklady snížit – díky kluci.)
Nastalo zděšení! (Ano Ondro, tuhle větu si vychutnávám!). Oba dva NIKDY nevěřili tomu, že naše plány uskutečníme a veškeré přípravy brali pouze jako cvičení, krácení volného času a náplň rozhovorů při posezení s přáteli.
Proběhla další a další kola přesvědčování Katky a Hanky (Ondra s Mírou o tom ví víc a jistě se o tyhle zážitky rádi podělí J), vše nakonec dobře dopadlo a auta máme všichni tři. Jezdíme povětšinou společně, užíváme si spoustu zábavy a radosti, prostě – vše je jak má být. Oba dodnes tvrdí, že nebýt mě, nikdy by si modely nepořídili. Je to možné, já jim oběma děkuji za nápad, ale stále tvrdím a budu to tvrdit dál a dál, je to naše SPOLEČNÉ dílo. Moje nadšení a jejich zkušenosti dali vzniknout naprosto nevídanému spolku, kde máme všichni rovné podmínky bez ohledu na finanční možnosti a záleží jen na šikovnosti každého z nás, jak při stavbě modelu, tak při samotném řízení auta, jaká bude jeho pozice, jak se naučí auto ovládat a jak dobrý pocit bude při ježdění mít. A o to jde především – užívat si drobné radosti všedního dne dokud to jde!