RoC 2007 Nepomuk očima účastníka z RCK

Hlavní fakta o RoC a dětském závodu již popsal Míra ve svých článcích, já doplním některé postřehy o účasti členů RCK

Po pátečním základním postavení trati jsme byli Mildou vyzváni, abychom ji zkusili projet a ustavili „nějaký základní čas“ (...náhodou jsme měli s Martinem s sebou auta....). První jel Martin, snažil se, ale jeho čas kolem minuty Mildu nepřesvědčil a tak jsem to zkusil já. Čas kolem 40sec. na první pokus nás uspokojil, další byly ještě lepší,. Milda si to také ještě zkusil s našimi auty, ale po několika výletech mimo trať naše vysílačky „zhnuseně“ odložil se slovy „...proboha, jak s tím můžete jezdit, kdybyste měli „pistolovku“, to byste viděli...“ – pro doplnení (kdo neví) – většina členů RCK (kromě Petry a Honzy) jezdí s „páčkovými“ vysílači. Já jsem byl se sebou celkem spokojený a přestal obávat o svoje sobotní výkony a v noci pak klidně usínal. Ale ouha, zapomněl jsem, že jsem v pátek jezdil s Elišky „malým Hitecem“ a že v sobotu budu jezdil se svojí MC10, se kterou zvládám (asi, snad...) ovládat letadla, ale na auta už to není ono („pultovka“ se holt drží hůže než „palcovka“), takže moje sobotní jízdy tomu odpovídaly – zkrátka, motal jsem se po trati jako opilec a začátečník a daroval soupeřům svojí nešikovností nejedno vítězství (dost silná slova, že....). Zkrátka, vůbec mi to nešlo (už se těším na svůj „nový-bazarový“ Hitec Ranger), ale měl jsem se aspoň na co vymlouvat a nakonec jsem, ke svému velikému překvapení, prý skončil nejlépe z RCK (také mě to stálo v sobotu večer v klubovně nejeden „pohárek“, kolegové děkuji za podporu...)! Ještě horší nástrahy musela překonat Eliška, kdy po nadějném dopoledním tréningu, se musela odpoledne vypořádávat s rušením (ani ne tak od jiných vysílačů jako od zahlcení signálu v kovové konstrukci haly, kdy nepomohla ani výměna krystalů a auto se vždy v nejvzdálenější části tratě „zbláznilo“ a „prchlo z tratě“), což jí stálo nejen nějaké možné vítězství (asi...), ale především veškerou její sebedůvěru, kterou pak pracně získávala zpět v rohu haly, kdy trénovala jízdy s mojí MC10 – nakonec se to jakž-takž povedlo a zbytek závodů jsme oba dva absolvovali s jedním autem (matení soupeřů výměnami jednotlivých karosérií bylo součástí plánu....) a jedním vysílačem. Přesto si ale myslím, že jezdit celé závody se svojí vysílačkou, jezdila by lépe a především v dětském závodě by zanechala lepší dojem – ale i tak si zaslouží moji pochvalu, jak se s touto nelehkou situací nakonec vyrovnala. Pro doplnění – ještě teď lituje, že v souboji s Petrou neměla „svoje náčiní“ a nakonec jí neporazila – cituji „...mít svoje, tak bych jí to možná natřela.....“ ! Svoji porci smůly si na závodech vybrala také Petra, které se stále posouval „neutrál“ na servu řízení, až nakonec nestačil ani rozsah trimu a auto bylo pro další jízdy nepoužitelné. Protože „autorizovaný“ mechanik Martin měl službu v bufetu, byl jsem já pasován do role mechanika třetího auta (moje, Elišky, Petry). Protože v té době z důvodů rušení Eli se svým autem nejezdila, zvolili jsme s Petrou jednodušší (ale jak se ukázalo ne jednoduchou...) variantu osazení Elišky auta Petry přijímačem. Po úspěšně zvládnuté výměně (mezi jednotlivými jízdami ap.) absolvovala Petra zbytek jízd s půjčeným podvozkem osazeným vlastní baterií, přijímačem a karosérií. Bohužel, uprostřed jedné z jízd odmítla tato nevyzkoušená (a především neseřízená) kombinace auta poslušnost a prostě z jedné z překážek nevycouvala (i když Petra „kroutila“ na vysílači vším možným jako divá...) a to byl konec závodů. Ale Petra to vše nesla statečně a v klidu odešla pro zbytek dne „sloužit“ do bufetu..... A ostatní ? Martin jezdil svůj „standart“, ono sloužit v bufetu a na zavolání PMR vysílačkou přiběhnout, odjet jízdu a pak zase jít zpět na klidu a vyrovnané jízdě zrovna „nepřidá“. Honza jezdil také svůj standart, u něj to však znamená, že zná jen neutrál a plný plyn (citace ohlasů „z davu“....), přes to ale i tak svoje auto slušně ovládá (tj. řídí směr....), ale protože to většinou nestačí, byla jeho jízda poznat i po sluchu (ani se člověk nemusel dívat...) podle zvuku auta narážejícího do mantinelů. Až se však naučí lépe používat regulaci rychlosti auta, bude z něj statný soupeř. Pro ilustraci popis jeho soutěžní jízdy s Mírou – do první zatáčky oba vyrazili svižně, poté si Míra uvědomil, že mu stačí jet plynule a bez chyb a do cíle v klidu a pohodě dojel vždy jako první, neboť se „...Honza na trati umlátil sám....“ (citát z „davu“....). Stejnou taktiku plynulé jízdy jsme svorně zvolili oba dva při naší soutěžní jízdě mezi mnou a Mírou – byla to bezesporu nejklidnější a nejpohodovější jízda celých závodů (ani jeden jsme se nechtěli vyřadit z jízdy neuváženou chybou...) a nakonec osud a Mírovo stávkující zpátečka tomu chtěli, abych z tohoto duelu vyšel vítězně já (...zpátečko děkuji....). No, a nakonec – největší uznání za celé závody zaslouží Michal, neboť jako jediný z nás předváděl nejvyrovnanější výkony, jezdil v naprostém klidu a pohodě, nenechal se nikým a ničím (až na jeden případ, bohužel.....) rozházet a některé silnější soupeře tímto klidem dokázal „rozhodit“ a donutit k zbytečným chybám. Oním jediným případem Michalovo „vyvedením z klidu“ byla jeho jízda s Danym Bartošem (viz Mírovo článek), kdy výkřik nadšeného otce Michala znervózněl a následná chyba ho stále vítězství. Míro, ty ty ty, takhle ne! Ale nutno přiznat, že nebyl jediný, kdo byl z jeho jízdy (a ježdění) nadšený a myslím, že mu proti favoritům hodně lidí fandilo (RCK určitě!).
A co říci na závěr – myslím, že se celá akce povedla (aspoň podle ohlasů z RCK byli spokojeni), všichni si to užili, členové RCK reprezentovali jak jen mohli a celé to stálo za účast. Jak na závěrečném zhodnocení v klubovně RCK v sobotu večer (no, asi tak někdy kolem půlnoci......) poznamenal Martin – „...když na závěrečném vyhodnocení stálo vedle sebe 7 lidí v klubových tričkách RCK, pocítil jsem hrdost.....“ – to je citát jak z filmu, a já dodávám, jen dobře, aspoň na nás jen tak nezapomenou !!!!