Historie modelářství v Kramolíně aneb jak jsme létali a padali

Část druhá – RC modely aneb „chtěl bych to nějak ovládat...“

V tomto druhém pokračování příběhu z historie modelářství v Kramolíně bych rád popsal naše začátky a pokroky v létání s RC modely - teorie říká, že pilot ovládá model. Přiznejme si však, že první pokusy o ovládání modelů (především letadel) spíše připomínaly stav, kdy se pilot mermomocí snaží o havárii dobře letící modelu, jinými slovy - „kdyby do toho pilot nehrabal, tak to letí a přistane samo ...“. Jo, každý nějak začínal a naše pokroky v ovládání modelů jsme komentovali slovy „hele, ono mi to už začíná poslouchat“ a úspěšnost letových dnů se měřila časem, stráveným při opravách modelů po létání. Dnes už snad můžeme prohlásit, že poměr létání a opravování vyznívá ve prospěch létání a někteří známí už nás po návratu z létání nevítají slovy „tak co jste zase rozbili?“. Pravdou také je, že modelářské nadšení pro létání překonávalo všechny nástrahy (především přírodní podmínky) a dnes při počasí, ve kterém jsme v začátcích létali (např. jarní sněhová bouře, vítr, kdy „i ptáci chodí pěšky“ ap.) nelétáme, protože „to moc fouká....a tak....“ a na místech, kde jsme se v začátcích pokoušeli létat, už vůbec ne - on totiž výběr vhodné lokality pro létání není jednoduchý a všechny možnosti se musí vyzkoušet prakticky, než se najde „svoje vlastní letiště“.
Toto vyprávění by nebylo úplné, pokud bych nezmínil zásluhy svého otce, který byl iniciátorem (ať přímým nebo nepřímým) všeho podstatného, co mělo vliv na náš modelářský vývoj a směr. O tomto vlivu jsem se již zmínil v prvním dílu „historie“ a náš „postup mezi RC“ piloty je také jeho zásluha. Byl to on, kdo zakoupil (tuším rok 1991) první RC soupravu (Modela T6 AM27, přeladěná na 40MHz, „z druhé ruky“) a také zakoupil nebo postavil první RC letadla. Byl také iniciátorem koupě novějších RC souprav (moje a Mírovo Graupner MC10, 35MHz) a koupě nebo stavby skoro všech našich modelů letadel. Proto mu také v našem RCK Kramolím náleží čestný titul „Řídící létání“ a při létání čestné místo v křesílku Graupner u připravených modelů.
Další povídání bude o používaných modelech, jejich osudu a případné „veselé historky z létání“ přiblížím v jiném povídání. Úspěšné létání s modely je sice velmi příjemné, ale v paměti však většinou zůstanou nehody, havárie a nevšední příhody a ty si zaslouží samostatné povídání.
Jak jsem se již zmínil v prvním dílu „historie“, prvním modelem, který se může pyšnit titulem „první RC model“ byl větroň JUNIOR (tátovo; stavebnice - balzový trup, polystyrenová křídla, rozpětí asi 1,8m, ovládaná směrovka a výškovka), původně ovládaný pouze směrovkou (v prvním dílu zmíněné ovládání „motoršpagomatikem“). Po zakoupení 6ti kanálové soupravy byl upraven přidání výškového kormidla a po dalších nezbytných úpravách připraven k výuce létání. Pro první výuku létání se osvědčil a pouze nepřítomnost vhodného letového svahu v našem okolí nenaplnila naděje do něj vkládané. Přesto mu patří čestné místo v „archivu modelů“ v a zásluhy o náš první RC rozvoj. V současnosti odpočívá v hangáru modelů („skříň v ložnici“), kde stále čeká na svou další příležitost (model je stále letuschopný). K tomuto modelu se neváží žádné zvláštní historky, pomineme-li jeho občasné hledání nebo sundavání z větví stromů (asi Míra, kdo jiný, že...) a moje přistání na okresní silnici, za překvapeným projíždějícím motoristou (prostě špatný odhad vzdálenosti...).
Druhým modelem v archivu je větroň TOMBA (tátovo; stavebnice - balzový trup, konstrukční křídla potažená nažehlovací fólií, rozpětí asi 2m, ovládaná směrovka a výškovka). Tento model je příkladem rozčarování, které je zapříčiněno kombinací nezkušených pilotů a chyb při stavbě modelu (tátovo stavba trupu OK, moje nezkušenost s prací s novým potahovacím materiálem vedla ke zkroucení konstrukce křídel). Tento model se vlastně nikdy pořádně nepodařilo zalétat a velmi brzy skončil v depozitáři. Je pravda, že jsem se ho pokoušel opravit (křídla jsou srovnaná, čekají jen na nové potažení fólií) a dokonce jsem se model pokoušel přestavět na pohon elektromotorem („600“ na přímo nebo „400“ přes převodovku), ale velké naděje tomuto znovuoživení nedávám. V naší historii je tento model připomínkou toho, jak se to nemá dělat...
Po nezdaru s Tombou otec zvolit osvědčenou cestu koupě létaného modelu z druhé ruky a náš letecký park se rozrostl o překrásný svahový model větroně (hotový model - laminátový trup, polystyrenová křídla potažená dýhou, rozpětí asi 2,5m, ovládaná výškovka a křidélka spřažená se směrovkou). Přestože se jednalo o létaný model, byl ve velmi dobrém stavu a podle informací prodávajícího byl „velmi létavý“. S modelem jsme létali pouze několikrát, protože v našem okolí se nenašel dost velký svah nebo kopec, s větrem odpovídajících parametrů, kde by bylo možno plně využít přednosti tohoto modelu (model měl dokonce v křídlech schránky na závaží pro létání ve velkém větru). Po zvážení všech okolností byl model dále prodán v modelářském bazaru a snad ještě někde létá a přináší svému pilotovi uspokojení z krásy svahového létání.
Za první motorový model na spalovací motor lze považovat motorový model JERRY, i přes to, že s pohonem spalovacím motorem nikdy neletěl - do vzduchu ho dostal až elektromotor, s nímž také stále létá. Jerry byl zakoupen jako hotový nepotažený model (ARC) klasického kabinového hornoplošníku balsové konstrukce, konstrukční křídla o rozpětí 0,95 m jsem již bez problémů (chybami se člověk učí, viz Tomba) potáhl nažehlovací fólií, klasický podvozek s ostruhou, ovládané má směrovku (kterou zdobí obrázky postaviček Toma a Jerryho...), výškovku a otáčky motoru . Původně měl být Jerry poháněn detonačním motorem Modela 1,5cm3, ale naše neschopnost spustit v zimě tento motor mu pravděpodobně zachránila život, neboť, vzhledem k našemu tehdejšímu pilotnímu „umění“ a Jerryho občas záludným letovým vlastnostem (např. snadný pád do vývrtky - jak se později ukázalo), by let s největší pravděpodobností skončil osudnou havárií. Poté model putoval na nějakou dobu do „depozitáře“, aby se později dočkal pohonu ss elektromotorem velikosti „400“ s přímým pohonem vrtule. S tímto pohonem je Jerry elegantní, tichý a živý model letadla a když pilot dodržuje omezení daná jeho letovými vlastnostmi, je létání s ním pohodové a odpočinkové. Jerry je, i přes drobné šrámy utrpěné při početných drobných haváriích (konstrukce Jerryho se nakonec ukázala jako velice odolná), stále létaným modelem a pohledu na let společně s Mírovo dvouplošníkem stejné velikosti a kategorie (model bude zmíněn dále) se přihlížejícím vrací vzpomínky na „zlatou éru letectví“. Jerry byl také naším prvním modelem, se který jsme se učili startovat a přistávat ze země (většina ostatních modelů se startuje z ruky a přistává do trávy), které jsme trénovali (spolu s Mírovo dvouplošníkem, mým modelem Pluto a dědovým modelem Klacek - tyto modely budou také zmíněny) na bývalém vojenském záložním letišti ve Lnářích s dvěma betonovými drahami. Jerry byl také jako jediný model úspěšně vyzkoušen v zimě na sněhu s podvozkem s lyžemi.
Do období před přestavbou Jerryho na elektropohon také patří motorový větroň PUNTO (tátovo; stavba podle plánu - trup balzové konstrukce, polystyrenové křídlo, rozpětí 1,5m, pohon spalovacím motorem Modela 1,5cm3 - nejprve jako detonační a poté jako žhavík, ovládané směrovka, výškovka a otáčky motoru). Protože stále přetrvávaly potíže s pravidelností chodu motoru, model moc nelétal a posléze byl prodán začínajícímu modeláři k přestavbě pro jiný motor - podle mě dostupných informací ale dnes již model nelétá (a asi ani nelétal).
Nejslavnějším modelem naší RC historie je bezesporu větroň/elektrovětroň TRACY. Konstrukce tohoto modelu byla velmi povedená, model byl ideálním školním letadlem, od začínajícího pilota si nechal hodně líbit a měl nezáludné letové vlastnosti. Tomuto modelu vděčíme všichni z RCK za pilotní výcvik a za naše současné pilotní schopnosti. Model byl takovým naším společným letadlem - můj otec stavěl, já potahoval a všichni jsme pak létali (a padali...) a také opravovali. Stavebnice klasické balzové konstrukce, křídla o rozpětí 2m potažená nažehlovací fólií, ovládané byly směrovka, výškovka a u elektro verze i otáčky motoru. Nejprve byl model létán jako svahový a termický větroň (první krůčky naší „vyšší“ RC pilotáže), poté chvíli létán s pohonem elektromotorem velikosti „400“ s převodovkou a sklopnou vrtulí velkého průměru (také úspěšně vynášen do vzduchu pomocí gumového lana). Poslední a také nejlepší byl pohon elektromotorem velikosti „600“ s přímo poháněnou sklopnou vrtulí. S Tracy jsme létali i jako s termickým větroněm a také se učili první akrobatické prvky, tj. přemet, vývrtka ap., Tracy byl prvním modelem, se kterým se nám podařil let na zádech. Dovolím si tvrdit, že bez modelu Tracy by možná nebylo pokračování RCK Kramolín. Tracy věrně sloužíla našemu pilotnímu výcviku, dočkala se modernizace RC vybavení (přechod na počítačovou soupravu Graupner MC10), byla Mírovi vzorem pro pořízení svého prvního modelu letadla a vybavení ( Gama na „600“ a MC10) a po mnoha haváriích a následných opravách ukončila svůj letecký život osudným zlomením křídla v rychlostním souboji s ptákem, který prohrála a následný pád z velké výšky do pole nepřežila. Trosky modelu byly posbírány a pietně slepeny do výstavní podoby, ve které zdobí strop našeho „malého leteckého muzea“ ve „vinárně u Míry“. K modelu Tracy se také váže mnoho vzpomínek a situací, které stojí za zaznamenání - většinou to však byli havárie, ale to k modelářskému životu patří.
Inspirován modelem Tracy zakoupil jednoho dne Míra v modelářském bazaru létaný elektrovětroň Gama (stejná kategorie jako Tracy - tj. elektromotor „600“ s přímo poháněnou sklopnou vrtulí, balsová konstrukce potažená fólií, rozpětí 2m, ovládaná směrovka, výškovka a otáčky motoru) a novou RC soupravu Graupner MC10 (jako já...). Už jsme na létání najednou byli dva bylo hned veseleji (a někdy bylo opravdu „dost veselo“). Gama létala také velmi dobře. Svůj letecký život však měla kratší než Tracy - ukončila ho rázným a odvážným průletem větvemi několika stromů za sebou (jeden let, ten poslední...) a po kratším pokračování v letu pádem na zem a těžkou havárií. Pilota tohoto letu nechci přímo jmenovat, ale jak správně tušíte, jak se jedná o stromy, nemůže to být nikdo jiný než Míra (třeba časem napíše samostatnou povídku o tom, jak se „češou stromy modelem aneb jak se češou modely ze stromu“). Další osud Gamy je smutný, už po ní není ani památky, byla prý zlikvidována (mimo RC vybavení, to slouží v jiných modelech), ale snad má alespoň své čestné místo v Mírových vzpomínkách.
Zůstaneme-li u Míry, musíme vzpomenout dva modely, které ukazují slepou cestu modelářství - za prvé, že se nevyplatí šetřit, a za druhé, že ne vše se i při nejlepší snaze povede tak, jak bychom si představovali....
V době, kdy jsme vesele poletovali s Tracy a Gamou, vstoupil Míra do kategorie malých motorových samokřídel z materiálu EPP (tedy skoro nerozbitné...... teoreticky....). Samokřídlo se jmenoval Toro nebo Tornádo (přesný název si již nepamatuji....) a měl rozpětí asi 1m, poháněn malým elektromotorem (velikost ?) s tlačnou vrtulí, ovládané měl elevony a otáčky motoru. Model byl velmi lehký a osazen co nejlehčím RC vybavením. Hlavním problémem se ukázala (při naší tehdejší modelářské nezkušenosti...) koncepce modelu - tedy „beztrupé samokřídlo“ (za co model držet?) a motor uložený vzadu s tlačnou vrtulí (jak při hodu nepřijít o prsty?). Motor měl poměrně malý výkon a po našich krkolomných startech (dnes už víme, že se model startuje hodem za křídlo) pilot nestačil model včas srovnat do přímého stoupavého letu a model většinou končil na zemi - „lety“ představovali spíše boj o udržení se ve vzduchu. Zde malá poznámka - zajímavé je, že nejdelších letů s tímto modelem dosahovala moje manželka (což bylo pro „staré mazáky - jak jsme si o sobě v té době mysleli...“ dost deprimující, že...), která jinak s jinými modely nelétala! Model byl po nesčetných haváriích také zlikvidován (mimo RC vybavení - některé slouží v jiném modelu stále) a na rozdíl od Gamy asi nemá své čestné místo v Mírových vzpomínkách.
Vybavení ze samokřídla mělo nejprve sloužit jako modernizace modelu Brigadýr (původně volný model s pohonem motorem na CO2) - Míra zabudoval elektromotor, serva pro ovládání směrovky a výškovky (které upravil z pevných a ovladatelné), osadil přijímač a baterii, doma všechno vyzkoušel a už už se těšil, jak s Brigadýrem bude pěkně létat na fotbalovém plácku v Kramolíně. Let se však nekonal, po nedostatečném hodu pomocníkem (tedy mnou...) model vůbec nebyl schopen letět a pilot (tedy Míra...) mohl jen bezmocně přihlížet, se jak model řítí k zemi, kde se totálně rozpadl na drobné kousky. Časem jsme zjistili, že by to stejně nikdy nemohlo létat a přestali takto experimentovat a létáme jen s osvědčenými konstrukcemi modelů. RC vybavení (serva, přijímač) jsou používány v modelu Bzuk, motor a akumulátor skončili v depozitáři.
Příbuzným mého Jerryho (z období elektropohonu) je Mírovo „dvouplošník“ (jiný název tento model nemá). Je to nádherný model (koupený v bazaru) dvouplošníku (zlatá éra letectví - tj. třicátá léta minulého století) i s figurkou pilota s šálou kolem krku. Konstrukce je klasická balsová, potažená fólií, rozpětí 1m, klasický podvozek s ostruhou, ovládaná směrovka, výškovka a otáčky motoru, motor „400“ s přímou vrtulí. Model bezvadně létá a pokud si pilot zvykne na drobné záludnosti modelu (např. větší odpor modelu a tím menší klouzavost), je polétání s ním (zvláště ve společnosti s Jerrym) naprostá pohoda a balzám na duši. S modelem jsme také létali ve Lnářích (viz zmínka u Jerryho) a model jen stále čeká na vybavení lyžemi pro zimní létání (drobné rýpnutí do majitele Míry.....).
Mírovo další model (po havárii Gamy) byl krásný elektrovětroň Prima (hotový model ARF - laminátový trup, konstrukční křídla potažená fólií, rozpětí 2m, ovládaná směrovka, výškovka a otáčky motoru, motor „600“ s přímou sklopnou vrtulí). Model létal bezvadně a společně s Tracy tvořili na obloze nerozlučnou dvojici. Bohužel, Prima také skončila po nesčetných haváriích svůj modelářský život v „depozitáři“ (ale je stále funkční) a vybavení z Primy dále slouží v modelu Mefisto (vlastně Prima s křidélky). Model Prima má zcela jistě své čestné místo v Mírových vzpomínkách - Míro, co jí takhle opravit pro našeho „zarytého autíčkáře“ Martina k jeho výuce létání?
Po neslavném konci Primy přešel Míra opět na nějaký čas na „malé rozpětí“ a úspěšně poletuje se samokřídlem Bzuk (se který také létá můj synovec Martin) - jak o modelu říká Míra - ideální letadlo na služební cesty (pro vyplnění volného místa v kufru auta...). Je to malé samokřídlo z EPP (rozpětí 1m), tažný motor velikosti „300“ s přímou „jogurtovou“ vrtulí je umístěn v malé gondole (jedna z mála rozbitných částí letadla), ovládané jsou elevony a otáčky motoru. Bzuk je obratné a velmi živé letadlo, které dokáže být pohodovým modelem i „adrenalinovou záležitostí“. Ovládání tohoto samokřídla má svá specifika a pilot si na ně musí zvyknout (což se mě nikdy pořádně nepovedlo, po létání s Bzukem jsem byl vždy „zpocený jak myš“, bez ohledu na teplotu okolí...). Bzuk přestál mnoho havárií a po posledním několikatýdenním visení na stromě (hádejte, kdo pilotoval?; snad bude od Míry i samostatný článeček na téma „jak se visí s metrem na třístovku“) se snad dočká opravy a bude dále létat.
Zatím posledním Mírovo modelem je pokračovatel Primy - elektrovětroň Mefisto. Základní rozměry a parametry jsou stejné s Primou, stejný je i trup, jen jiné křídlo (rozpětí 2m, polystyrénové jádro potažené dýhou, křidélka ovládaná každé samostatným servem) doplněné křidélky, použitelné i jako klapky. K ovládání směrovky, výškovky a otáček motoru přibyla tedy i ovládaná křidélka. Mefisto je velice precizně provedený model (ARF) a po seznámení s jeho specifiky je při létání i poměrně hodný a příjemný. Mefisto hraje hlavní roli v Mírovo příběhu „Jak se visí s dvoumetrem na šestistovku“ (a také držitelem jednoho evropského rekordu - viz zmiňovaný článek), přestál několik lehčích havárií a po jedné těžší - pilot (Míra) bohužel nemohl nic dělat - vnější rušení RC soupravy (na letišti ve Lnářích) poslalo model nemilosrdně k zemi - je v současnosti v mých „servisních rukou“ (především nutná výměna trupu - majitel prý nemá na opravu čas!) se slibem, že na letošní velikonoce už bude létat (no, snad to vše včas stihnu...).
Znovu se vrátím ke svým modelům (které prakticky všechny stavěl můj otec a já pouze prováděl dokončovací práce - potahování a instalaci motoru a RC vybavení).
Jeden z mých nelétavých modelů, přestože byl zakoupen jako hotový (ARF) a prý osvědčený, byl elektrovětroň Démant (balzová konstrukce potažená fólií, rozpětí 1,6m, ovládaná směrovka, výškovka a otáčky motoru, motor „400“ s přímou sklopnou vrtulí). Létání s tímto modelem připomínalo spíše „boj o holý život“ (a pak že modelařina není adrenalinový sport!) a každé přistání bez havárie bylo úspěchem. Model by sice byl po instalaci RC vybavení stále letuschopný, ale létat s ním nikdo nechce, takže odpočívá v depozitáři (na skříni...).
Podstatně úspěšnějším byl další můj elektrovětroň Trio – stavba podle plánu - klasická balsová konstrukce, křídlo o rozpětí 1,4m (s vinglety na koncích) potažena nažehlovací fólií, ovládaná směrovka, výškovka a otáčky motoru, motor „400“ s přímou sklopnou vrtulí, později osazen výkonnějším motorem „480“. Trio je velmi pohodový školní model, nemá žádné záludnosti, snese tvrdší přistání a lehké havárie a je ideálním modelem do středně silného větru – umí základní akrobacii včetně krásných letů na zádech. Je stále základem našeho letového parku a jeho jediná nevýhoda (při přepravě) je jeho křídlo vcelku (které se však stává výhodou při haváriích...). Trio také sloužilo jako pokusný model při našich experimentech s fotografováním z modelu – miniaturní digitální fotoaparát přilepený pod křídlem nebyl vůbec na letových vlastnostech znát, stačilo pouze vytrimovat směrové kormidlo.
Dalším velice úspěšným modelem v našem leteckém parku je elektrovětroň Shanahan (důvěrně přezdívaný „Šahánek“). Můj model je klasické balsové konstrukce postavený podle plánu, křídla o rozpětí 1,4m potažena nažehlovací fólií, ovládaná směrovka, výškovka a otáčky motoru, motor „400“ s přímou sklopnou vrtulí. Přesto, že se jedná o školní termický větroň s pomocným motorem, je Shanahan velmi obratný (jako jediný dokáže „držet na obloze krok“ s Mírovým Bzukem...) a přitom pohodový model, se kterým lze po chvilkovém zácviku provádět ve vzduchu „psí kusy“. Shanahan je model, který ještě létá (troufne-li si pilot...), když už ostatní a hlavně ptáci „chodí pěšky“ – při pohledu zpět je až neuvěřitelné, v jakém počasí a v jakých podmínkách a místech jsme s ním dokázali létat a co všechno dokázal přežít (např. kontakt s dřevěným rozcestníkem turistických cest, kdy i s děravým křídlem dokázal v klidu řiditelně přistát atd.). Shanahan je přepravován složený v úhledném kufříku („protáhlá diplomatka“) a má podobnou funkci jako Mírovo Bzuk – tedy do jedné ruky kufr s letadlem, do druhé vysílačka, do kapsy náhradní akumulátor a šroubovák a jde se létat. Shanahan je také upraven pro fotografování miniaturním digitálním fotoaparátem za letu – v dolní části trupu je lože pro fotoaparát s chráněným otvorem, šestý kanál vysílače ovládá spoušť, před letem se fotoaparát zapne tlačítkem, vyvedeným na horní část trupu. Fotografování z modelu je otázkou cviku, výsledné snímky jsou ovlivněny uměním pilota a kvalitou použitého fotoaparátu, ale je to zpestření modelařiny.....
Letadlem, jenž má velmi zajímavou historii, je můj motorový model Pluto (stavěný podle plánu Pluto99). Klasický balsový kabinový hornoplošník s příďovým podvozkem (náš první), konstrukční křídlo o rozpětí 1m potažené nažehlovací fólií, ovládané směrovka, výškovka a otáčky motoru. Pohonný motor prodělal postupný vývoj – model byl původně stavěn pro pohon spalovacím motorem o objemu 1cm3 (žhavík MP Jet), se kterým také zpočátku úspěšně létal (a s ním absolvoval i starty a přistání na letišti ve Lnářích). Po našem modelářském odklonu od spalovacích k elektrickým motorům chvíli ležel nevyužit v depozitáři, dokonce byl i podniknut pokus o jeho prodej (jak se později ukázalo, naštěstí neúspěšný). Po inspiraci u kolegy modeláře, který stavěl Pluto přímo pro pohon elektromotorem („400“ s přímou vrtulí, značně odlehčená konstrukce) byl do mého Pluta instalován motor „400“ s převodovkou (konstrukce určená pro spalovací motor bývá robustnější) se kterým model velmi dobře létá (už vloni nahradil Jerryho při tradičním zimním létání), jen nutný velký průměr vrtule brání použití podvozku (a lyží na zimu...). Pluto také posloužil jako pokusný model pro ověření pohonu střídavým elektromotorem (velikosti stejnosměrné „400“) napájeným z LiPol akumulátorů. Tento pohon se ukázal jako výkonově ideální (Pluto byl v této konfiguraci schopen i chvilkového „visení na vrtuli“). Po poslední lehké havárii (31.12.2006, vítr byl tak silný, že byl model i přes „plný plyn“ odnesen na vzdálenou stranu letiště, kde byl „přistán“ do oranice....) byl do modelu vrácen původní pohon („400“ s převodovkou) a střídavý motor bude stabilně instalován do jiného letadla (pravděpodobně po opravě model NIK VZE).
Ve stejné kategorii jako je Mírovo Mefisto je i můj model elektrovětroně Mystery. Hotový model (ARF) byl zakoupen na výstavě Model Hobby (ještě společně s dalším kolegou modelářem, který také obě „krabice“ vezl domů a se kterým jsem pak následující stavbu konzultoval), kde jej také se „svrbějícími prsty“ okukoval Míra - ten ale odolal a nezakoupil (jak se později ukázalo, bylo to prozíravé, Mefisto se časem ukázal jako lepší model). Mystery má laminátový trup, třídílné (střed a dvě delší „uši“) konstrukční křídlo potažené fólií o rozpětí 2,3m, ovládanou směrovku, výškovku, křidélka (použitelné i jako klapky) a otáčky motoru. Jako pohonný motor je zde použit „600 turbo BB“ (výkonnější „600“) pohánějící přímou sklopnou vrtuli. Model měl být podle prodejce a recenzí velmi hodný, pohodový a odolný, ale jak se ukázalo, bylo vše trochu jinak. Než jsme se s modelem sžili (a to platí i o druhém majiteli Mystery - podstatně zkušenějším modeláři), utrpěla Mystery mnohé šrámy a prodělala nutné opravy a úpravy - jako nejdůležitější se jeví spřežení směrovky s křidélky. Po provedených úpravách a opravách (jak říká Míra - „...opravované letadlo létá mnohem lépe...“) Mystery dále spolehlivě létá, jen létání s ní vyžaduje prostor, čas a hlavně koncentraci a správné počasí (jo, Tracy už nic nenahradí....). Mystery stále patří k létaným modelům a s Mírovo Mefistem tvoří „silnou dvojku“.
Nejmladším (co se data zrodu týče) modelem v mém „arzenálu“ je akrobatický motorový model NIK VZE (pro nás zkráceně NIK). Podle plánu stavěný dolnokřídlý model balsové konstrukce, potažený nažehlovací fólií, křídla mají rozpětí 1m, klasický podvozek s ostruhou, ovládané jsou výškovka, křidélka (jedno servo) a otáčky motoru. Motor je použit „400“ s převodovkou, ale chystám přestavbu na střídavý elektromotor, vyzkoušený v Plutu. NIK se ukázal jako model, který při kombinaci relativně slabého motoru, občas záludných letových vlastností (např. při malé přistávací rychlosti bez varování „padne po křídle“ - což při malé výšce vede k havárii) a relativně nezkušeného pilota (pro tento typ modelu a jeho vlastností - nikdo jiný než já s ním nechtěl létat!) má na svém kontě víc havárií než úspěšných přistání. Tvrdší přistání zpravidla končily vylomením uložení křídla v trupu (i zatím poslední havárie) a následnou opravou. Snad jen instalace nového motoru a tím (jak doufám) zlepšení některých letových vlastností může NIKa zachránit od umístění v depozitáři (jo, prostě někdy se pilot a letadlo nesžijí, ať se snaží sebevíce...) - ještě stále má NIK naději.
A ještě se zmíním o dalších tátových modelech, které jsou v jeho letovém parku nebo v depozitáři. Největším z nich byl Klacek, stavěný podle plánu v době, kdy jsme ještě létali s modely poháněnými spalovacími motory (plány a stavba Klacka), ale už jsme pomalu přecházeli pouze na pohon elektromotorem (úprava a zalétání Klacka). Klacek měl ovládané směrovku, výškovku a otáčky motoru a na první pohled vypadal jako trochu přerostlá (rozpětí asi 1,6m) změť lišt, žeber a lanek (balsová konstrukce, potažená papírem a nažehlovací fólií), která spolu s vně umístěným pohonným elektromotorem (v plánech spalovací motor, použitý elektromotor „600“ s přímou vrtulí) a „krabicí na RC vybavení“ budila jakýsi „neučesaný“ dojem (táta mi promine...). Ale konstrukce Klacka byla čistě účelová a velice funkční - Klacek byl (bohužel byl) skvělý model a ve vzduchu připomínal účelovou krásu skutečných zemědělských letadel (Čmelák, Dromedár), jen mu chyběl charakteristický zvuk jejich motorů. Klacek byl zalétán a létán na letišti ve Lnářích, kde také díky robustnímu podvozku (ostruha vzadu) perfektně startoval a přistával. Bohužel, zde také ukončil (snad zatím, možnou opravu táta zatím odkládá....) svoje létání, kdy po rušení RC soupravy (stejný případ ve stejný den jako při havárii Mírovo Primy) se model neovladatelně zřítil k zemi (opravdu jsem s tím nemohl nic dělat, věřte mi!), kde havaroval. Klacek je v současnosti v částečně opraveném stavu, jen jeho křídlo úspěšně slouží jinému modelu.
Dalším modelem je Bendy (hotový model z EPP), tvarově připomínající letadla z počátku letectví - vysoký, poměrně úzký trup, na něm široká křídla (u modelu rozpětí 0,8m), před nimi kryt motoru (v modelu „400“ s převodovkou), velká vrtule, dole podvozek s loukoťovými koly a ostruhou vzadu, na konci trupu velká směrovka a výškovka (u modelu ovládané), jen pilot (myšlena je tím u modelu jeho figurka!) je místo v přední části trupu (u skutečných letadel) na krytu motoru a nevlaje mu kolem krku šála.... Ale při svém pomalém a majestátném letu, za doprovodu vrčení převodovky a motoru, je Bendy k nerozeznání od letadel francouzských pilotů z filmu „Báječní muži na létajících strojích“. Nádherné a pohodové polétání do podvečerního klidu na letišti nebo do slunečného odpoledne zimního zasněženého dne. Mohu vřele doporučit, Bendy je k neutahání a k nerozbití, a pokud se něco poláme? Stačí trochu lepidla a skelná páska a může se opět létat. Bendy také může sloužit jako vývojová základna pro různé druhy motorů, převodovek, vrtulí, akumulátorů a také jako experimentální stroj pro zkoušky křídel z jiných modelů - v současnosti například úspěšně létá s křídlem z modelu Klacek (na první pohled úplně jiné křídlo, ale Bendy si s tím poradí...). A pokud chcete z Bendyho udělat „dravce“, stačí jej osadit křídlem s křidélky (nezkoušeli jsme, ale křídlo je možno dokoupit) a nebo jej osadit silným motorem („480“ 6V), výkonnou a lehkou baterií (LiPol) a přidáte-li k tomu křídlo z Klacka, je z něj úplně jiný „brus“ - jen aby pilot ještě stačil........
Zatím nejmladším členem tátovo leteckého arzenálu je malý, lehký školní model Look. Drobné letadélko z EPP jednoduché konstrukce, s rozpětím pod 1m, poháněným elektromotorkem velikosti „280“ s „jogurtovou“ vrtulkou, napájeným původně z lehkého akumulátoru NiMH, v současnosti z ještě lehčího akumulátoru LiPol (změna více než prospěšná). Look je nádherný drobeček, který si za bezvětří létá prakticky sám a pilot jej pouze usměrňuje („kecá mu do toho“) tam, kam se mu chce. Při napájení z LiPol akumulátorů můžete Looka nasměrovat do mírných kruhů a nechat ho létat a po návratu z „kávy“ ho najdete stále kroužícího (toto tvrzení je samozřejmě nadnesené, ale dobře ilustruje jeho letový projev...). Jen vítr mu vadí, i když už máme vyzkoušeno, že zvládne i slušný „průvan“. Look je zkrátka pohodový drobeček.
A ještě zbývá nejmadší pilot – můj synovec Martin a jeho samokřídlo Bzuk – naprosto stejný jako Mírovo, jen otloukaný z jiných stran a při jiných haváriích. Především ztráta a hledání tohoto modelu v poli vzrostlém řepky stojí za zaznamenání – ale to až v dalším dílu o haváriích našich modelů. Máťovo Bzuk má i podobný osud jako Mírovo – v současné době je po havárii neletuschopný a čeká na svou opravu.
A tímto končí výčet našich modelů letadel, modely lodí a aut představím v jiném příběhu, stejně tak jako příběhy s modely souvisejícími.