… aneb Vosa Cup po kramolínsku :-)
Většina geniálních nápadů vzniká náhodou, nějakým spouštěcím impulzem či situací a pak už jen stačí, aby se tohoto nápadu chopil nějaký schopný člověk a dovedl jej do úspěšného cíle. Na druhou stranu, stejným způsobem vzniká i spoustu šílených nápadů a pak už jen záleží na okolnostech, jestli z toho bude něco smysluplného anebo to zůstane šílené. O zařazení našeho nápadu se raději nebudu pokoušet, jisté však je, že vznikl také náhodou, pomocí spouštěcího impulzu a iniciativně se ho chopil schopný člověk, který jej uvedl do života a teď už se jen uvidí, dovedeme-li ho do úspěšného cíle …
Tolik vzletný úvod a teď trocha normálního povídání :-)
Kapitola první – spouštěcí myšlenka
To si tak jednou sedíme v kolektivu – asi v Kramolíně, kde jinde … - a popíjíme pramenitou vodu (co jiného, že …) a přikusujeme k tomu suchý chléb (jak jinak, že…). V zápalu diskuze o otázkách života, vesmíru a vůbec, se tak nějak dostáváme i na téma relaxace při létání s RC modely letadel a kulturu poletování vůbec. Opakovaně vnucuji historku o tom, jak jsem svého času se závistí pozoroval na pláních u Zhůří na Šumavě relaxujícího tatínka, kterak opakovaně vypouští na gumě do vzduchu RC házedlo, obletí si pár okruhů, přistane a milující ratolesti mu model přinášejí a on může opět vzlétnout do osvěžujícího letního šumavského vzduchu … Celá rodina je spokojena, tatínek si užívá, dětičky sportují a maminka má ode všech klid, prostě ideál leteckého modeláře … :-) Omámeni osvěžující pramenitou vodou jsme v diskuzi na toto téma s Václavem probrali technické detaily této myšlenky, zasnili se, uložili tento plán do šuplíku „…až se někdy naštvu, tak to zrealizuju …“ a šuplík zavřeli. V tento moment byl pro mne tento nápad opuštěn a uzavřen. Jak se však později ukázalo, ne tak pro Václava … :-)
Kapitola druhá – iniciativa schopného člověka
Václav zřejmě špatně zavřel šuplík a šumavský duch mu začal poletovat po baráku – jinak si nedovedu vysvětlit, že si dokázal v našponovaném čase čerstvého důchodce najít chvilku na realizaci odpovědi „42“ … :-) První červíček v hlavě začal hlodat v momentě, kdy mi oznámil, že mu mám po Haně poslat nějaké dvě mrňavá serva a víc se neptat. A sakra, tady se šije nějaká čertovina!!! Pak byl nějaký ten týden klid a provalilo se to až tehdy, když jsem byl pozván na víkend v Doubravce a byl zrádně zneužit k otrocké práci na půdě, na střeše a ve sběrném dvoře …! Neptej se, říkali … Když mi bylo za černočerné tmy povoleno slézt ze střechy, byl jsem odprášen, odčerněn a umyt (aby se poznalo, jestli jsem to fakt já), pak konečně mohl Václav odtajnit svoje tajemství, přinesené v pečlivě zabaleném (a ostře střeženém jeho rafanem) podlouhlém balíčku. Opatrně jej rozbalil – čti zuřivě roztrhal obal :-) – a objevila se červeno žlutá vosa, tedy krásné, čistě balzové házedlo s ovládanými kormidly (S, V) a háčkem na vytahovací gumu. Úžasné, je vidět, že Balů je modelář ze staré školy a konstruktéři volňásků moc dobře věděli, co vymýšlejí. I když jsem následně dostal celovečerní přednášku a školení, přiznám se, že následná konzumace čisté, pramenité vody značky beefeater způsobila vymazání informační paměti a o technické parametry se s vámi bude muset podělit stavitel modelu. Tak tohle teda bylo fakt překvápko, dokonce jsem v tu chvíli zapomněl i na jizvy po ranách bičem, kterými nás otrokářka poháněla k vyšším výkonům … :-)
Kapitola třetí – vznik myšlenky „soutěže“ Vosa Cup
Toho večera ještě nebylo všem překvapením konec – Balů přihodil do placu informaci, že tenhle exemplář Vosy je můj a dorazil to tvrzením, že má doma postaven ještě jeden identický kus a moje idea bude úplná, až seženu nějaké ochotné děti, které nám to budou nosit zpátky. Odpověděl jsem, že dětí máme všichni v RCK spoustu, ale s tou ochotou donášky to bude potíž, páčto bychom od nich také mohli za náš požadavek dostat na budku, neb jsou vesměs silnější a větší než my … :-) Jediný tvor, ochotný cokoliv donášet (a dokonce i bez nároku na odměnu pamlskem) je Amy, ale potíž bude v interakci jejích zubů a potahu křídel či konstrukce. Tímto vypisujeme konkurz na schopného donašeče, v němž se spojuje donášková ochota Amy a citlivost úchopu hodného dítěte – zájemci se mohou hlásit u kteréhokoliv člena RCK … :-)
Vraťme se k překvapením večera – kontroval jsem tím, že budeme létat na délku letu (čas od puštění z ruky do přistání) a na přesnost přistání (vzdálenost od středového bodu, srážka s kolíkem je za sto bodů … :-)). Václava toto nadchlo, ale na podlahu reality ho vrátil můj druhý požadavek, že tedy musí vyrobit ještě jeden exemplář Vosy, páčto chci do této blázniviny zatáhnout i Míru. A aby to neměl tak jednoduché, tak termín předání Mírovi byl stanoven na velikonoce v Kramolíně – tímto jsem mu způsobil mnoho následných bezesných nocí … :-) Ale, předběhnu-li čas, tak mohu říci, že se toho zhostil se ctí a na velikonoce opravdu třetí exemplář do Kramolína přivezl a Mírovi předal!!! Čest jeho práci, prostě, kdo umí, ten umí – Václave, už můžeš klidně v noci spát … :-) Jo, zasloužíš si orosenou odměnu …!!!
Kapitola čtvrtá – přijetí tří vos do hangáru RCK
Nenápadně jsme museli Míru přesvědčit, aby si do Kramolína přivezl vysílač a pak vše naplánovat tak, abychom začali „vosit“ o velikonocích. To první se povedlo, do toho druhého nám trochu hodil vidle ten pán nahoře, co ovládá kohoutky s vodou a větráky s foukáním – podle rosniček měl být jediným možným termínem pro létání pátek, v sobotu a v neděli se měli čerti ženit. A opět se předpověď splnila jen napůl – špatná část počasí se vyplnila, ta dobrá jen napůl – v pátek sice nepršelo, ale zato fučelo až běda. Takže zálet vos se musel rozdělit na dvě části (v pátek odpoledne) – naložil jsem letecké propriety na traktor, vosy se uhnízdili do proutěného stojanu na noviny, dva pasažéři se usadili na sedačky a hurá k Mírovi. Tam jsme jednu z vos předali Mírovi, kterého jsme tím uvedli do šoku, páčto to vůbec nečekal (anebo to umí skvěle maskovat). Po instalaci přijímače a dostatečném pokochání byl čas na zálet.
Velikonoční výzdoba
Kapitola pátá – zálet a zkouška gumicuku
Pro zálet vos byl zvolen náš tradiční plácek za hospodou, kam chodíme, když jsme líní jet na letiště či někam dále. Donaložil jsem na traktor Mírovo propriety a společně jsme se vydali na cestu – přesněji řečeno, Míra šel pěšky, nesouce trojplocha a my jeli „vozem“. Když jsme dorazili na místo, pokoukali jsme, podumali jsme a vydali se zpátky, páčto fakt fučelo neskutečně. U Míry jsme popili čaje, podiskutovali, dovážili a doladili svoje stroje a poté opět vyrazili na „letiště“, kam s námi jely už jen Vosy. A zatímco Míra s Vaškem diskutovali o nesmrtelnosti chrousta, já jsem složil svojí Vosu, vybalil vysílač a začal opatrně zalétávat – tý brďo, ono to fakt lítá a to velmi dobře a kupodivu se to dá i slušně ovládat, úžasné. Ti dva si mých pokusů všimli a začali kecat a radit, ale že by vytáhli svoje stroje, to ne!!! Jejich „dobré rady“ vzaly i konkrétní formu, tedy šli natáhnout gumicuk. A když už ho teda měly natažený, tak jsem to tedy zkusil – světe div se, drželo se to, vytáhlo se to do vzduchu, odpoutalo se to od gumy a letělo to – paráda a nádhera!!! Takže – i když očividně Vosa Cup nevyhraju, tak tři prvenství mi už nikdo nevezme – moje vosa byla první ve vzduchu a taktéž byla první vytažena na gumičku do vzduchu. A moje ruce jako první řídili vosu!!! Hurá, hurá, zapište to černou křídou do komína :-).
Ti druzí dva nakonec neunesli moje úspěchy a zkusili své vosy ve vzduchu též – Míra více, Vašek méně, ale dá se říci, že vosy jsou zalétány a připraveny k ostrým startům.
hurá na letiště
„vosáci“
Kapitola šestá – lety dle Vosa Cupu
Sobota – ač předpověď nic moc, přeci jen naději na odpoledne bez deště rosničky slibovaly, takže jsme si naplánovali účast na Bolešinském otevírání nebe – tedy Míra, Katka, Bohuni a já. 12:15 nasedáme do auta a vyrážíme, někde kolem Plánice začíná trvale pršet a při průjezdu kolem Bolešinského letiště je jasné, že se, alespoň zatím, nelétá – operativně měníme program a pokračujeme do Klatov. Zde vedoucí zájezdu pokračuje do OBI a zbytek míří do kavárny. Cestou zpět zastavujeme na letišti, prohlédneme si jediné dva modely na ploše a pak pokračujeme zpět do Kramolína. Cestou po vsi nakládáme vosy a kufry a míříme rovnou na naše „letiště“, kde instalujeme gumicuk a trénujeme lety na šňůře. Zároveň zkoušíme přesnost přistání, resp. střelbu na pohyblivý cíl – bylo by se to povedlo, kdyby se holky neuhnuly až k zemi … :-) Následně zkoušíme i lety na co nejdelší čas, ale časoměřič (-ka) je až moc spravedlivý, bo měří všem „stejným metrem“, páčto všechny lety máme 90 vteřin :-). No nic, uvidíme, ono se to nějak poddá …
Létání končíme ve chvíli, kdy Míra odhaluje závadu v pantech kormidel – zřejmě ani mamut není všemocný – a já zjišťuji, že moje vosa je asi fakt moc těžká na čumák a odmítá poslouchat povely přitažené výškovky. Nu což, na začátek je to dobré, vosy doladíme a pak začnou líté boje o palmy vítězství … :-)
a takhle se létá s vosou
to je paráda, že …
Když se rojí vosy …
