Třetí závod RC ZC 2012 …

… aneb první Nýrsko

Novou destinací v našem „západním“ seriálu se stalo Nýrsko, přesněji areál bývalých kasáren na okraji města. Kluci pořadatelští se vloni rozkoukávali a letos „to na nás ušili“. Na to, že prakticky pořádali svoje první závody, tak se to docela povedlo – pravda, některé věci jistě ještě půjdou zlepšit, ale to se časem podá a určitě pro nás uspořádají lepší a lepší závody …

Účast RCK byla tentokrát plná změn a úprav plánů – některé k lepšímu, jiné naopak. K těm lepším patřilo to, že jsem nemusel jet přímo v sobotu z ČB, ale mohl si vychutnat plný víkend v Kramolíně a cestovat odtud. K těm negativním patřila mj. nucená (zdr.potíže) neúčast Elči a tím i mojí ženy. Takže jsme nakonec podivně plně naloženým Mondeem (no, co jsme to všechno s sebou táhli, to fakt nevím …. :-)) jeli jen sami dva s Martinem a o řízení se spravedlivě podělili. V druhém, doprovodném voze cestoval MartiNův kolega Tomáš se svou slečnou Simonou – pro Tomáše a jeho Fabii HBX to byly první závody a Simona vyfasovala funkci týmového fotografa a manažerky – hlídání našich startovních časů a honění nás na start.

Po nalezení „kolbiště“ (Martin je zkušený „nýřan“ :-)) jsme postavili stan, stolečky a židličky a šli pomoci Martinovi Úblů do bufetu vyložit z přívěsu nejzákladnější věci pro závody – pípu a gril. A když už jsme byli cateringem zásobení a zavlaženi, mohli jsme jít připravovat naše závodní speciály. Já jsem „zneužil“ neúčasti Elišky a lehce upravil její auto, které jsem pak přihlásil jako 2WD zadokolku – celá úprava spočívala ve vyjmutí předních kardanů a demontáži předního diferáku, zůstala jen ložiska středového kardanu, zajištěná kouskem silikonové bužírky.

Start do první RZty se trochu (trochu více) pozdržel – výpočetní technika stávkovala, takže bylo dost času na přípravy a ladění formy – než se Simona naučila, že „pospolití“ modeláři si tykají, odlehčilo se v bufetu u Úblů něco málo z lahví a sudu :-). Ale dokonale se u pořadatelů zapsala jako naše týmová manažerka, neboť jsme ji stále posílali s dotazy o startovních časech, až nám příslušní vzkázali něco, co zde nemohu publikovat :-). Ale co, alespoň se naučila fotit a snažila se, je to holka učenlivá … :-)

Trať nabízela všechny možné povrchy, začínala na šotolině, vedla přes divácky atraktivní rovinný skok a vinula se daleko a daleko vysekanou trávou, kde dokonce překonávala kobercovým mostíkem vodní tok – tady se dalo také pěkně s autem skákat. Na piloty a jejich vozy byla připravená i „lesní past“ (inspirace extrémem v Třemošné?) – jehličí, kopeček, stromy – fuj, fuj, divácky atraktivní, ale např. pro dvoukolky dost nepřekonatelné. Po cestě se překonával i poměrně strmý mostík, kde se sice hezky skákalo, ale i dost padalo …. A poslední dvě RZty byly prakticky čistě asfaltové se závěrečným přejezdem velkého mostku, následované ostrou vracečkou pod mostík a kouskem trávy do cíle. Prostě užil si každý podle libosti či nelibosti a podle oblíbenosti či neoblíbenosti různých povrchů.

Diváků se sešlo obrovské množství – alespoň v poměru k ostatním závodům - a místy byla divácká kulisa tak velká, že jsem z toho byl krapet nervózní. Diváci se množili hlavně v atraktivních místech, ale vyskytovali se prakticky po celé trati a člověk ztrácel přehled, kdože to patří k závodníkům a jejich doprovodu a kdo je „jen prostý divák“ :-). Dokonce jsme občas odpovídali za jízdy na zvídavé dotazy či odháněli zvědavé děti z nebezpečných či překážejících míst – některé děti byly dost „neodehnatelné“ a tak se mě např. stalo, že jsem u rovinného skoku bohužel narazil s „neposlušným“ aute malému klučinovi do nohy – tímto se mu ještě jednou omlouvám (doufám, že to nebylo moc velké „bebí“ …), ale organizační pokyny je třeba poslouchat, když už nejsou rodiče tak zodpovědní, aby si své ratolesti „ukočírovaly“ … :-(

My, co jezdíme pro radost a pro pobavení diváků (a výsledky nás nezajímají … :-)), tak jsme se kolikrát nechali vyhecovat a skákali „co to dá“, bez ohledu na ztrátu sekund či havárie aut – prakticky furt jsem auto obracel na kola či odněkud lovil :-). Někteří nejmenovaní jedinci (viď Tony … :-)) tuto „šou“ brali tak vážně, že neváhali pro svých „pět minut slávy“ skok opakovat, aby pak na konci si stěžovali, že je toto zdržení stálo místo v pořadí – laciná a průhledná výmluva … :-) :-) :-). Vrcholem jízdy pro diváky byl závěrečný mostík, kde ti, co se nechali vyhecovat, sice hezky skákali, ale pak auta těžce lovili ve zrádné zatáčce. Ale našli se i takoví borci, kteří parádně skočili a přesto dále suveréně pokračovali – bravo! Já jsem to řešil šalamounsky a na volání „skoč, skoč“ jsem v běhu několikrát vyskočil, ale nějak to nenašlo kladnou odezvu, asi to nebylo to, co se po mě chtělo … :-)

A výsledky? Ale jděte, vždyť víte, že pro nás Kramolínské nejsou důležité … :-)
No dobrá, tak trochu statistiky – celkem 42 závodních vozů, z toho 34 čtyřkolek a 8 dvoukolek – pokud mě paměť neklame, tak jsme byly jen dvě „zadokolky“, zbytek „předky“. Celkové výsledky tu momentálně – teď při psaní článku – nemám, ale kdo má zájem, může si je najít na webu pořadatelů. Mohu jen poskytnout malý komentář – Tomáš se vlastně teprve učil, ale liboval si a byl spokojený, Tony jel svůj klasický standart, dokonce ve dvoukolkách chvíli sahal „na bednu“, ale pak tento skvělý výsledek neudržel a vymlouval se na „diváckou atraktivitu“ … :-) :-) :-). Martin se trápil se čtyřkolkou („ … i muži mají své dny …“), zato s dvoukolkou si užíval a naděloval sám sobě sekundy a minuty … A já? Klasický „Ondrův syndrom“ – první RZ byla pro mě trápení, pak přišel vrchol v podobě 25. místa a pak se mi jelo lépe a lépe a časy byly horší a horší (ale ne, tak strašné to nebylo, jen ostatní byli lepší a lepší …). A Elišky „zadohrab“? Příšerně přetáčivé, stačilo se více dotknout plynu a auto jelo v protisměru – preferuji přetáčivost, ale co je moc, to je příliš – chtělo to hóóódně citlivé ruce (a ne ty moje lopaty …) a pak se to dalo. Dělal jsem, co jsem mohl a po zvyknutí jsem si to i užíval, jen diváky jsem dost pletl – jednou jedu s Datsunem jako bůh (no dobrá, poměrně slušně) a pak jako poleno – asi si dám na záda cedulku „…nedivte se, jedu se zadohrabem a je to boj o život … „. Ale já to doladím k dokonalosti, nebojte se, už se mi v hlavě rodí nápady … (jen je realizovat …)

No a závěr? I přes moje počáteční hudrování v první RZ jsem si pak celkem zvykl a bezvadně si užil modelářský den – příjemná to změna po květnovém „odstávkovém hukotu“ … Tímto vyslovuji pořadatelům dík a držím palce při zlepšování se v dalších pořádaných závodech.

apropo - fotky jako obvykle, tedy v galerii … :-)

Za RCK a kolegy – „novako“