Formule já rád.......
Autor: NovakO <@>, Téma: RC auta - technika, Vydáno dne: 04. 09. 2008… aneb Williams FW11B Honda F1 RC 1:10
Přestože se snažím sledovat z celého motorsportu všechny kategorie „čtyř kol“ (od DTM přes Nascar až po WTCC a WRC) a „dvou kol“, nejraději mám monoposty (neboli formule) - od „školních“ přes „americké“ a A1, GP2 až po F1. Nepovažuji se za žádného odborníka, jen mě to prostě baví - sledovat souboje na dráze, případně si něco o těchto sportech přečíst. Proto jsem velmi rád, že již „nějaký ten pátek“ vlastním a v současnosti znovu provozuji RC model vozu formule 1 ročníku 1987 - Williams FW11B Honda F1 v měřítku 1:10
O velkém vzoru tohoto modelu se dá dohledat spoustu informací (pamětníci mohou zalovit ve své paměti…), pěkné video o tomto monopostu a sezóně 1987 je např. tady - Williams ,
já jen doplním, že pilotem mého modelu je Nigel Mansell
S informacemi o modelu už je to horší, návod (a krabice) jsou velmi skoupé a na internetu se mi toho také nepodařilo moc nalézt - o typu podvozku skoro nic (jen poznámku „Related chassis-The "Ferrari 189" chassis“), nějaké základní informace o celkových rozměrech (šířka 190mm, délka 385mm, výška 92mm, váha 980g), o motoru (Mabuchi RS540), o pneumatikách (přední 27/55mm, zadní 40/60mm), o uvedení na trh (released 13-Oct-87) a číslu modelu (58069, na stejné podvozku se vyráběly ještě dvě karosérie - 58053 Road Wizard, 58068 Lotus Honda 99T). Tyto informace jsem načerpal na stránkách www.tamiyabase.com, kde je také možné shlédnout tehdejší promo video Tamiya RC F1
Před dalším popisem modelu musím poděkovat Tondovi, který se (ač asi nechtěně) zasloužil o to, že jsem svůj model znovu uvedl do provozuschopného stavu a znovu objevil kouzlo jízdy se „zadokolkou“ - Tony koupil starší model formule (také Tamiya) ve stejném měřítku, jen novější konstrukce (označení podvozku netuším…) a „neidentifikovatelné“ karosérie (zato v krásných zelených barvách, fotky jsou v galerii) a především s ním začal jezdit - tím mě donutil „vyhnat pavouky“ z mojí formule, opravit na ní přední uchycení karosérie (tj. opravit pořádně, ne provizorní opravy!) a začít s ní znovu jezdit - první společné jízdy (nebo pokusy o ně…) se konaly při dvoudenní rally Kramolín.
Historie mého modelu je asi taková - po prvních automodelářských začátcích (viz články o kramolínském modelaření) jsem pokukoval po nějakém lepším modelu, ale okolnosti a ceny byly proti. Až tak v roce 2003 (přibližně, paměť už tak neslouží) jsem kolegovi v práci prodával model letadla (které bohužel dodnes asi nelétá) a mezi řečí se mi zmínil, že mu doma leží model formule, který kdysi dostal jako protihodnotu za nějakou službu (!) a že ho asi dokončovat a provozovat nebude, jestli ho nechci od něj koupit (asi zrovna potřeboval peníze…). A červíček v mojí hlavě začal hlodat - i přes to, že v té době jsem toužil po nějakém terénním modelu (např. jako později Míra, resp. Michal koupil od Tamiye buggy Baja King), stav formule (neprovozovaná, jen částečně složená stavebnice) a hlavně cena (800Kč!) mě nakonec „ukecali“. Když se mi ještě podařilo přesvědčit „hlavu rodiny“ (tedy manželku), že si to můžeme dovolit a že do modelu už žádné podstatné peníze neinvestujeme (ha, ha, ha….), byl model můj. Krabice obsahovala částečně sestavený podvozek, drobné díly pečlivě uložené v označených pytlíčcích, motor „540“, nenastříkanou karosérii a hlavně také návod - chvála původnímu majiteli, že byl tak pečlivý. Po delším uvažování a rozmýšlení (přeci jen je práce s balzou ap. leteckého modeláře odlišná od práce automodeláře, že...) byl další postup stavby naplánován a mohl jsem se s chutí pustit do díla.
Lexanová karosérie byla již vystřižená (...úleva...), vyvrtaná, jen nenabarvená. Protože jsem slíbil manželce, že další náklady nebudou (také důvod, že.), nekupoval jsem barvy na lexan, ale použil své barvy Humbrol z dob, kdy jsem dělal kity letadel (kde jsem tenkrát bral volný čas?) - kupodivu barvy ještě stále slušně drží (i když by se nějaká ta oprava nátěru mohla udělat, měl bych se nad tím zamyslet). Ještě jsem musel vybarvit pilota (č. 5, Nigel Mansell, zajímalo by mě, jak se figurka liší od Nelsona Piqueta!) - zde se velmi hodila praxe z kitů (a později mě takto také „zneužil“ Míra při výrobě pilotů pro svoji Lancii Delta…) a nalepit obtisky (to už byla oddechovka…). Karosérii doplnilo ještě zadní a přední přítlačné křídlo.
Podvozek byl prakticky sestavený, zbývalo jen doplnit díly pro přední kola (osy, řízení, odpružení ap.), zadní kola (dtto) a komplet motoru s diferenciálem a převody. U motoru jsem ihned udělal změnu - vyměnil jsem originální kabely za silikonové vysoceohebné (profi měřící vodiče) a hlavně konektory za zlacené G4mm (praxe leteckého modeláře.....). Podvozek jsem ještě doplnil jakousi „vanou“ pro elektroniku z plast. krabičky od sýrů, protože původní řešení (přímá montáž na plochý podvozek bez jakýchkoliv krytů) se mě zdálo příliš zranitelné. Také jsem doplnil různé úchyty pro kabeláž ap. Zbývalo jen nalepit pneu „mechovky“ na disky a ty pak osadit na model.
A nakonec elektronika - volba serva byla jednoduchá - standardní servo ze „šuplíkových zásob“, tuším že nějaký základní Hitec, motor byl součástí stavebnice (myslím, že silnější by ani nebyl vhodný!…), přijímač lehký Hitec Feather, nejprve 35MHz - ano, stydím se, je to „letecká“ frekvence, ale jednak jsem si dával pozor, abych někoho „neshodil“ a potom - pořízení jiné soupravy (na 40MHz) jen k formuli by mě asi doma neprošlo (když už jsem slíbil, že nebudou žádné jiné náklady, že…). Časem byl přijímač zaměněn stejným typem, ale na 40MHz (když byl v rally autě nahrazen „dospělým“ Hitecem). Tento malý přijímač je v současnosti nejslabším místem celého modelu - v problémových místech ježdění dochází k rušení - např. kovová konstrukce Nepomucké haly, plot kolem rallycrossového plácku v Plzni-Slovanech ap. Řeším to tak, že v případě problémů přemisťuji přijímač z rally modelu. Akubaterie - nejprve šestičlánek „no name“ (zelený NiMH SRC 2100mAh), který když časem „změknul“, přestěhoval se do lodičky a ve formuli ho nahradil nový, osvědčený Sanyo RC2400 (já prostě na Sanya nedám, kromě ceny, dopustit...) - to už povídání o nulových dostatečných nákladech nikdo nevěřil! V současnosti se akumulátory střídají ve všech třech našich modelech - všechny máme v celém klubu opatřeny osvědčenou kombinací konektorů G4mm. A nakonec regulátor - nejprve jsem používal upravenou verzi (pro proud 35A) osvědčeného obousměrného regulátoru fy. Belza (M.Černý) - vlastní stavba (kdo neví, tak mým dalším koníčkem je elektronika...), Tato konstrukce spolehlivě slouží v několika lodích a sloužil (v drobné úpravě) i prvních našich autíčkách, má však (i přes možnost přesného naprogramování) velkou nevýhodu v absenci brzdy (pokusy o její doplnění nebyly úspěšné...). Pro první seznamování a výuku jízdy s modelem (cha, jestli jsme si jako „zkušení“ piloti letadel mysleli, že to bude snadné, byli jsme vyvedeni z omylu!) regulátor postačoval, ale časem bylo třeba uvažovat o výměně - ta se uskutečnila až po opravě regulátoru TEU-101BK z rally modelu - TTčko dostalo nový a formule opravený, také doplněný o BEC modul (standart v celém RCK…). Poslední změnou byla výměna původního kovového nosiče antény přijímače plastovým „brčkem“ - jednak při snaze o eliminaci rušení, lepší manipulaci s anténou a hlavně pak pro možnost podjíždění mostů a tunelů, např. při ROC v nepomucké hale.
A nakonec poznatky a zážitky z jízd s modelem.
Nejprve konstrukce - řízení jde i přes viditelné vůle velmi přesně, možná trochu více ostře (ale po zvyku je to příjemná vlastnost), hlavně v porovnání se „čtyřkolkou“. Hlavní rozdíl je však v pohonu - je to klasická zadokolka (už jste někdy viděli skutečnou formuli „čtyřkolku“?), s diferenciálem (na ledě, na rozdíl od 4WD, si moc nezajezdíte…), se svými charakteristickými klady a zápory. Malá hmotností modelu (v porovnání např. s TTčkem) a malé odpory v pohonu dělají v rukou zkušeného pilota (kde ho sehnat, já jím nejsem….) z modelu střelu, maximálka je fascinující a při rovném a neklouzavém povrchu (po vytrimování) model sedí jako přibitý. Obě přítlačná křídla formule nejsou jen na ozdobu, ale jsou v určitých mezí funkční - u předního se dá posunem „nástavných“ ploch regulovat přetáčivost nebo nedotáčivost modelu, zadní křídlo se od určité rychlosti zklidní (tj. přestane lehce vibrovat) a přitlačí model k dráze. Motor je dostatečně silný (bohatě stačí), pneumatiky funkční (a jak se ukazuje i odolné), řízení přesné, regulátor postačující, jízdní doba vyhovující, konstrukce odolná - prostě vše jak má být pro příjemný pocit z jízdy (ještě tak lepšího pilota a je to dokonalé….).
Zkušenosti s modelem - celá konstrukce modelu se ukázala jako velmi promyšlená (některé původní obavy se ukázaly jako neopodstatněné) a i přes svou zdánlivou jednoduchost se ukázala jako prakticky velmi funkční a velmi odolná - kromě několika oprav karosérie (většinou jen prohnutí nebo oprava zadního přítlačného křídla) bylo nutno opravit (=vyměnit) držák přední části karosérie (plastovo-kovový sloupek dole upevněný v podvozku, nahoře s otvorem pro závlačku) - nahrazen plastovým sloupkem držáku baterií z TTčka. Poškrábání spodní části podvozku od povrchu dráhy je odpovídající provozu, řekl bych, že ale menší než např. u TTčka. Jediným dílem v pohonu, který bylo třeba vyměnit, byl pastorek motoru (naštěstí dostupný, Al nahrazen ocelovým), otevřené převody včetně diferenciálu se i přes počáteční obavy ukázaly jako odolné, případný vniknuvší kamínek buď vypadne sám anebo je třeba ho vyjmout ručně. Občas je potřeba (jako u každého modelu) provést kontrolu a údržbu, ale ta je velmi nenáročná. Co se týká elektroniky, tak servo je stále původní (servosaver funguje spolehlivě, několikrát nedobrovolně vyzkoušeno), problémy s přijímačem lze řešit jeho výměnou (i když moc místa pod karosérií není…), regulátor by možná někdo osadil lepší - u mě tento typ vyhovuje (jde o zvyk), mimo jiné také pro svou cenu, která koresponduje s modelem pro rekreační poježdění.
Poznatky z jízd - pro první seznamování s modelem byl původní regulátor vyhovující, pilot si musel jen zvyknout na jiný způsob brždění - na rozdíl od klasických regulátorů s brzdou, kdy je motor bržděn zkratováním vývodů motoru (princip, je to téma na samostatný článek…) původní regulátor motor nezkratoval, pouze odpojil od napájení (při malých odporech tohoto modelu byl dojezd dost velký) a větší brždění bylo prováděno protiproudem (revers) - citlivým „protiplynem“ šlo do jisté míry na suchém povrchu brždění regulovat, na kluzkém povrchu a při rychlejší reakci většinou došlo k protočení zadních kol a následnému smyku. Klasický regulátor (Tamiya TEU-101BK) tuto nepříjemnou vlastnost odstranil a lze brzdit razantněji, bez nebezpečí efektních „hodin“. Modelu vyhovuje čistý, jemný povrch (asfalt, beton, koberec), ne však příliš hladký, kde to začíná nepředvídatelně klouzat. Na slušně hladkém asfaltu model velmi dobře drží stopu a to i v zatáčkách, kde o hladkém průjezdu rozhoduje především citlivé ovládání řízení spolu s motorem. Zapomeňte na jízdu se „čtyřkolkou“, je to úplně o něčem jiném! Jsem rád, že jsem začínal svoje „autoučení“ právě na této formuli (a pak teprve přešel na „4WD“), návyky se mi hodí dále - piloti, kteří jezdí s 4WD a poté teprve zkoušeli „zadokolku“, měli většinou problémy - prostě 4WD mnohem více dopustí, zadokolka chce cit v řízení a plynu, jinak trestá! Teorie řízení by šla popsat asi takto (jo, teoreticky, to by mě šlo…) - na rovině plný plyn (pokud dráha dovolí), před zatáčkou brzdit (ještě před zatočením), pak zatáčet pod mírným stálým plynem (bez přidávání, podle situace), na konci zatáčky (za vrcholem) začít mírně přidávat a naplno opět až v přímém směru - to jsou začátky, praxí lze průjezdy zdokonalit a zrychlit - všechno je jen o jemných reakcích, prudké změny směru spolu s prudkým přidáním plynu končí v „hodinách“ - je to bezva škola pro získání praxe v citu pro řízení modelu. Ale naopak, po „hodinách“ se můžete do správného směru natočit efektním smykem - to je zatím asi tak jediný prvek, který už bravurně zvládám (..možná...). Pak už stačí jen správně volit jízdní stopu pro hladký a rychlý průjezd zatáček a je z vás šampión, stačí jen trénovat a trénovat...... - to se to radí, že.....
A zážitky z konkrétních jízd?
Pominu-li volné ježdění bez překážek a otočných bodů trati, kde si myslíte, jak vám to už jde a jací jste borci, tak první jízdy po nějak vytyčené trati se konali v ČB na prázdném parkovišti (já s rodinou, trať namalovaná křídou), kde pilot najednou zjistí, že je mu dráha nějaká úzká (....vždyť jsem to kreslil tak široký...) a obrubníky jsou najednou tak blízko (..... dyť se ten plac zdál tak velký...), ale přichází poznatek, že když se snažíme, dá se to na asfaltu dobře uřídit a uhlídat. Další jízdy se konaly v sále hospody v Myslívě - tam najednou zjistíte, že parkety nejsou to pravé ořechové a že vaše sebevědomí, jak to kolegům „nandáte“, utrpí hluboké šrámy, protože se to prakticky nedá udržet v přímém směru a strašně to klouže na všechny strany. Podobné problémy nastaly při volném ježdění ve vestibulu obch.domu v Plzni-Doubravce - dlaždice se zdály optimálně hladké, ale i tak při jízdě na půl plynu a následném přidání „naplno“ zadní kola proklouzly a formule šla do smyku - dalo se ale jezdit efektní jízdy se smykem a otočkou dále do přímého směru (některé přihlížející děti odmítaly jít domů a někteří psi z toho málem měli infarkt…). Následující jízdy se konaly při ROC a také Silvestrovském ježdění v Nepomucké hale - jízdy zde jsem si i přes občasné problémy s rušením přijímače velmi užíval, dokonce jsem více jezdil s formulí než s Focusem - zvláště při společných jízdách s modely menších měřítek bylo o zábavu postaráno - např. přední křídlo sloužilo k „odklízení“ překážejících modelů, především ve frontě na přejezd :-). V hale to sice také trochu klouzalo, ale ovládání modelu už se mi začalo dařit a jízdy se zdály být konkurenceschopné. Poté jsem se těšil na Plzeňský rallycross na asfaltové ploše na Slovanech - troufám si tvrdit, že po mírném tréninku bych byl čtyřkolkám rovnocenným soupeřem (to si věřím, co!), úvodních pár jízd tomu nasvědčovalo. Bohužel však zasáhlo rušení a formule se v blízkosti zadního plotu stávala neovladatelnou (i při ovládání na 35MHz), takže další jízdy se nekonaly a nebyl ani čas na hledání závady (jak se později ukázalo, za všechno může prokletý Hitec Feather - do letadla zpět už nesmí a do modelu jen v nouzi!). Poté model delší dobu odpočíval „v depozitu“ – jednak nebylo kde a s kým jezdit a také bylo potřeba drobných oprav, do kterých, přiznejme si to, mě ani nic nenutilo. Drobný obrat nastal ve chvíli, kdy jsem prvně zavítal na RC trať v Č.Budějovicích (odkazy na Tamiya fóru) a pro tuto příležitost připravil i formuli (konečně mě něco donutilo). Tato trať se zdá pro tento model vyhovující – jednak svým povrchem a hlavně absencí strašáka rušení. Další jízdy se konaly jen příležitostně (nebo spíše nekonaly), poslední impuls byl až Tondova koupě modelu formule (a nepořídil si jí on také proto, že jí mám i já?), pokus o společné jízdy na kousku kramolínského asfaltu (já kroužil kolem Tondy a jeho formule maximální rychlostí a Tony „plakal“, že se to nedá řídit…) mě tak naladil, že jsem poté model řádně „oprášil“ a konečně také pořádně (snad…) opravil držák karosérie. Poslední prázdninový pátek jsme se pak s Eli vydali na ježdění na budějovickou RC dráhu – toto zatím poslední ježdění mě tak nadchlo (a Eli si své ovládání formule také pochvalovala…), že jsem o něm napsal samostatný článek a konečně se „dokopal“ k napsání také tohoto článku. Zkrátka, formulka se vrací zpět do depa a budu jí používat, jak jen to podmínky dovolí (na kdy je naplánován nějaký další „asfaltový“ rallycross?), už se nemohu dočkat…. Asi se ve volném čase stanu pravidelnějším návštěvníkem budějovické dráhy….
Koukám, že jsem se docela rozepsal, takže končím heslem - modelářství zdar a formulím obzvlášť!
Přestože se snažím sledovat z celého motorsportu všechny kategorie „čtyř kol“ (od DTM přes Nascar až po WTCC a WRC) a „dvou kol“, nejraději mám monoposty (neboli formule) - od „školních“ přes „americké“ a A1, GP2 až po F1. Nepovažuji se za žádného odborníka, jen mě to prostě baví - sledovat souboje na dráze, případně si něco o těchto sportech přečíst. Proto jsem velmi rád, že již „nějaký ten pátek“ vlastním a v současnosti znovu provozuji RC model vozu formule 1 ročníku 1987 - Williams FW11B Honda F1 v měřítku 1:10
O velkém vzoru tohoto modelu se dá dohledat spoustu informací (pamětníci mohou zalovit ve své paměti…), pěkné video o tomto monopostu a sezóně 1987 je např. tady - Williams ,
já jen doplním, že pilotem mého modelu je Nigel Mansell
S informacemi o modelu už je to horší, návod (a krabice) jsou velmi skoupé a na internetu se mi toho také nepodařilo moc nalézt - o typu podvozku skoro nic (jen poznámku „Related chassis-The "Ferrari 189" chassis“), nějaké základní informace o celkových rozměrech (šířka 190mm, délka 385mm, výška 92mm, váha 980g), o motoru (Mabuchi RS540), o pneumatikách (přední 27/55mm, zadní 40/60mm), o uvedení na trh (released 13-Oct-87) a číslu modelu (58069, na stejné podvozku se vyráběly ještě dvě karosérie - 58053 Road Wizard, 58068 Lotus Honda 99T). Tyto informace jsem načerpal na stránkách www.tamiyabase.com, kde je také možné shlédnout tehdejší promo video Tamiya RC F1
Před dalším popisem modelu musím poděkovat Tondovi, který se (ač asi nechtěně) zasloužil o to, že jsem svůj model znovu uvedl do provozuschopného stavu a znovu objevil kouzlo jízdy se „zadokolkou“ - Tony koupil starší model formule (také Tamiya) ve stejném měřítku, jen novější konstrukce (označení podvozku netuším…) a „neidentifikovatelné“ karosérie (zato v krásných zelených barvách, fotky jsou v galerii) a především s ním začal jezdit - tím mě donutil „vyhnat pavouky“ z mojí formule, opravit na ní přední uchycení karosérie (tj. opravit pořádně, ne provizorní opravy!) a začít s ní znovu jezdit - první společné jízdy (nebo pokusy o ně…) se konaly při dvoudenní rally Kramolín.
Historie mého modelu je asi taková - po prvních automodelářských začátcích (viz články o kramolínském modelaření) jsem pokukoval po nějakém lepším modelu, ale okolnosti a ceny byly proti. Až tak v roce 2003 (přibližně, paměť už tak neslouží) jsem kolegovi v práci prodával model letadla (které bohužel dodnes asi nelétá) a mezi řečí se mi zmínil, že mu doma leží model formule, který kdysi dostal jako protihodnotu za nějakou službu (!) a že ho asi dokončovat a provozovat nebude, jestli ho nechci od něj koupit (asi zrovna potřeboval peníze…). A červíček v mojí hlavě začal hlodat - i přes to, že v té době jsem toužil po nějakém terénním modelu (např. jako později Míra, resp. Michal koupil od Tamiye buggy Baja King), stav formule (neprovozovaná, jen částečně složená stavebnice) a hlavně cena (800Kč!) mě nakonec „ukecali“. Když se mi ještě podařilo přesvědčit „hlavu rodiny“ (tedy manželku), že si to můžeme dovolit a že do modelu už žádné podstatné peníze neinvestujeme (ha, ha, ha….), byl model můj. Krabice obsahovala částečně sestavený podvozek, drobné díly pečlivě uložené v označených pytlíčcích, motor „540“, nenastříkanou karosérii a hlavně také návod - chvála původnímu majiteli, že byl tak pečlivý. Po delším uvažování a rozmýšlení (přeci jen je práce s balzou ap. leteckého modeláře odlišná od práce automodeláře, že...) byl další postup stavby naplánován a mohl jsem se s chutí pustit do díla.
Lexanová karosérie byla již vystřižená (...úleva...), vyvrtaná, jen nenabarvená. Protože jsem slíbil manželce, že další náklady nebudou (také důvod, že.), nekupoval jsem barvy na lexan, ale použil své barvy Humbrol z dob, kdy jsem dělal kity letadel (kde jsem tenkrát bral volný čas?) - kupodivu barvy ještě stále slušně drží (i když by se nějaká ta oprava nátěru mohla udělat, měl bych se nad tím zamyslet). Ještě jsem musel vybarvit pilota (č. 5, Nigel Mansell, zajímalo by mě, jak se figurka liší od Nelsona Piqueta!) - zde se velmi hodila praxe z kitů (a později mě takto také „zneužil“ Míra při výrobě pilotů pro svoji Lancii Delta…) a nalepit obtisky (to už byla oddechovka…). Karosérii doplnilo ještě zadní a přední přítlačné křídlo.
Podvozek byl prakticky sestavený, zbývalo jen doplnit díly pro přední kola (osy, řízení, odpružení ap.), zadní kola (dtto) a komplet motoru s diferenciálem a převody. U motoru jsem ihned udělal změnu - vyměnil jsem originální kabely za silikonové vysoceohebné (profi měřící vodiče) a hlavně konektory za zlacené G4mm (praxe leteckého modeláře.....). Podvozek jsem ještě doplnil jakousi „vanou“ pro elektroniku z plast. krabičky od sýrů, protože původní řešení (přímá montáž na plochý podvozek bez jakýchkoliv krytů) se mě zdálo příliš zranitelné. Také jsem doplnil různé úchyty pro kabeláž ap. Zbývalo jen nalepit pneu „mechovky“ na disky a ty pak osadit na model.
A nakonec elektronika - volba serva byla jednoduchá - standardní servo ze „šuplíkových zásob“, tuším že nějaký základní Hitec, motor byl součástí stavebnice (myslím, že silnější by ani nebyl vhodný!…), přijímač lehký Hitec Feather, nejprve 35MHz - ano, stydím se, je to „letecká“ frekvence, ale jednak jsem si dával pozor, abych někoho „neshodil“ a potom - pořízení jiné soupravy (na 40MHz) jen k formuli by mě asi doma neprošlo (když už jsem slíbil, že nebudou žádné jiné náklady, že…). Časem byl přijímač zaměněn stejným typem, ale na 40MHz (když byl v rally autě nahrazen „dospělým“ Hitecem). Tento malý přijímač je v současnosti nejslabším místem celého modelu - v problémových místech ježdění dochází k rušení - např. kovová konstrukce Nepomucké haly, plot kolem rallycrossového plácku v Plzni-Slovanech ap. Řeším to tak, že v případě problémů přemisťuji přijímač z rally modelu. Akubaterie - nejprve šestičlánek „no name“ (zelený NiMH SRC 2100mAh), který když časem „změknul“, přestěhoval se do lodičky a ve formuli ho nahradil nový, osvědčený Sanyo RC2400 (já prostě na Sanya nedám, kromě ceny, dopustit...) - to už povídání o nulových dostatečných nákladech nikdo nevěřil! V současnosti se akumulátory střídají ve všech třech našich modelech - všechny máme v celém klubu opatřeny osvědčenou kombinací konektorů G4mm. A nakonec regulátor - nejprve jsem používal upravenou verzi (pro proud 35A) osvědčeného obousměrného regulátoru fy. Belza (M.Černý) - vlastní stavba (kdo neví, tak mým dalším koníčkem je elektronika...), Tato konstrukce spolehlivě slouží v několika lodích a sloužil (v drobné úpravě) i prvních našich autíčkách, má však (i přes možnost přesného naprogramování) velkou nevýhodu v absenci brzdy (pokusy o její doplnění nebyly úspěšné...). Pro první seznamování a výuku jízdy s modelem (cha, jestli jsme si jako „zkušení“ piloti letadel mysleli, že to bude snadné, byli jsme vyvedeni z omylu!) regulátor postačoval, ale časem bylo třeba uvažovat o výměně - ta se uskutečnila až po opravě regulátoru TEU-101BK z rally modelu - TTčko dostalo nový a formule opravený, také doplněný o BEC modul (standart v celém RCK…). Poslední změnou byla výměna původního kovového nosiče antény přijímače plastovým „brčkem“ - jednak při snaze o eliminaci rušení, lepší manipulaci s anténou a hlavně pak pro možnost podjíždění mostů a tunelů, např. při ROC v nepomucké hale.
A nakonec poznatky a zážitky z jízd s modelem.
Nejprve konstrukce - řízení jde i přes viditelné vůle velmi přesně, možná trochu více ostře (ale po zvyku je to příjemná vlastnost), hlavně v porovnání se „čtyřkolkou“. Hlavní rozdíl je však v pohonu - je to klasická zadokolka (už jste někdy viděli skutečnou formuli „čtyřkolku“?), s diferenciálem (na ledě, na rozdíl od 4WD, si moc nezajezdíte…), se svými charakteristickými klady a zápory. Malá hmotností modelu (v porovnání např. s TTčkem) a malé odpory v pohonu dělají v rukou zkušeného pilota (kde ho sehnat, já jím nejsem….) z modelu střelu, maximálka je fascinující a při rovném a neklouzavém povrchu (po vytrimování) model sedí jako přibitý. Obě přítlačná křídla formule nejsou jen na ozdobu, ale jsou v určitých mezí funkční - u předního se dá posunem „nástavných“ ploch regulovat přetáčivost nebo nedotáčivost modelu, zadní křídlo se od určité rychlosti zklidní (tj. přestane lehce vibrovat) a přitlačí model k dráze. Motor je dostatečně silný (bohatě stačí), pneumatiky funkční (a jak se ukazuje i odolné), řízení přesné, regulátor postačující, jízdní doba vyhovující, konstrukce odolná - prostě vše jak má být pro příjemný pocit z jízdy (ještě tak lepšího pilota a je to dokonalé….).
Zkušenosti s modelem - celá konstrukce modelu se ukázala jako velmi promyšlená (některé původní obavy se ukázaly jako neopodstatněné) a i přes svou zdánlivou jednoduchost se ukázala jako prakticky velmi funkční a velmi odolná - kromě několika oprav karosérie (většinou jen prohnutí nebo oprava zadního přítlačného křídla) bylo nutno opravit (=vyměnit) držák přední části karosérie (plastovo-kovový sloupek dole upevněný v podvozku, nahoře s otvorem pro závlačku) - nahrazen plastovým sloupkem držáku baterií z TTčka. Poškrábání spodní části podvozku od povrchu dráhy je odpovídající provozu, řekl bych, že ale menší než např. u TTčka. Jediným dílem v pohonu, který bylo třeba vyměnit, byl pastorek motoru (naštěstí dostupný, Al nahrazen ocelovým), otevřené převody včetně diferenciálu se i přes počáteční obavy ukázaly jako odolné, případný vniknuvší kamínek buď vypadne sám anebo je třeba ho vyjmout ručně. Občas je potřeba (jako u každého modelu) provést kontrolu a údržbu, ale ta je velmi nenáročná. Co se týká elektroniky, tak servo je stále původní (servosaver funguje spolehlivě, několikrát nedobrovolně vyzkoušeno), problémy s přijímačem lze řešit jeho výměnou (i když moc místa pod karosérií není…), regulátor by možná někdo osadil lepší - u mě tento typ vyhovuje (jde o zvyk), mimo jiné také pro svou cenu, která koresponduje s modelem pro rekreační poježdění.
Poznatky z jízd - pro první seznamování s modelem byl původní regulátor vyhovující, pilot si musel jen zvyknout na jiný způsob brždění - na rozdíl od klasických regulátorů s brzdou, kdy je motor bržděn zkratováním vývodů motoru (princip, je to téma na samostatný článek…) původní regulátor motor nezkratoval, pouze odpojil od napájení (při malých odporech tohoto modelu byl dojezd dost velký) a větší brždění bylo prováděno protiproudem (revers) - citlivým „protiplynem“ šlo do jisté míry na suchém povrchu brždění regulovat, na kluzkém povrchu a při rychlejší reakci většinou došlo k protočení zadních kol a následnému smyku. Klasický regulátor (Tamiya TEU-101BK) tuto nepříjemnou vlastnost odstranil a lze brzdit razantněji, bez nebezpečí efektních „hodin“. Modelu vyhovuje čistý, jemný povrch (asfalt, beton, koberec), ne však příliš hladký, kde to začíná nepředvídatelně klouzat. Na slušně hladkém asfaltu model velmi dobře drží stopu a to i v zatáčkách, kde o hladkém průjezdu rozhoduje především citlivé ovládání řízení spolu s motorem. Zapomeňte na jízdu se „čtyřkolkou“, je to úplně o něčem jiném! Jsem rád, že jsem začínal svoje „autoučení“ právě na této formuli (a pak teprve přešel na „4WD“), návyky se mi hodí dále - piloti, kteří jezdí s 4WD a poté teprve zkoušeli „zadokolku“, měli většinou problémy - prostě 4WD mnohem více dopustí, zadokolka chce cit v řízení a plynu, jinak trestá! Teorie řízení by šla popsat asi takto (jo, teoreticky, to by mě šlo…) - na rovině plný plyn (pokud dráha dovolí), před zatáčkou brzdit (ještě před zatočením), pak zatáčet pod mírným stálým plynem (bez přidávání, podle situace), na konci zatáčky (za vrcholem) začít mírně přidávat a naplno opět až v přímém směru - to jsou začátky, praxí lze průjezdy zdokonalit a zrychlit - všechno je jen o jemných reakcích, prudké změny směru spolu s prudkým přidáním plynu končí v „hodinách“ - je to bezva škola pro získání praxe v citu pro řízení modelu. Ale naopak, po „hodinách“ se můžete do správného směru natočit efektním smykem - to je zatím asi tak jediný prvek, který už bravurně zvládám (..možná...). Pak už stačí jen správně volit jízdní stopu pro hladký a rychlý průjezd zatáček a je z vás šampión, stačí jen trénovat a trénovat...... - to se to radí, že.....
A zážitky z konkrétních jízd?
Pominu-li volné ježdění bez překážek a otočných bodů trati, kde si myslíte, jak vám to už jde a jací jste borci, tak první jízdy po nějak vytyčené trati se konali v ČB na prázdném parkovišti (já s rodinou, trať namalovaná křídou), kde pilot najednou zjistí, že je mu dráha nějaká úzká (....vždyť jsem to kreslil tak široký...) a obrubníky jsou najednou tak blízko (..... dyť se ten plac zdál tak velký...), ale přichází poznatek, že když se snažíme, dá se to na asfaltu dobře uřídit a uhlídat. Další jízdy se konaly v sále hospody v Myslívě - tam najednou zjistíte, že parkety nejsou to pravé ořechové a že vaše sebevědomí, jak to kolegům „nandáte“, utrpí hluboké šrámy, protože se to prakticky nedá udržet v přímém směru a strašně to klouže na všechny strany. Podobné problémy nastaly při volném ježdění ve vestibulu obch.domu v Plzni-Doubravce - dlaždice se zdály optimálně hladké, ale i tak při jízdě na půl plynu a následném přidání „naplno“ zadní kola proklouzly a formule šla do smyku - dalo se ale jezdit efektní jízdy se smykem a otočkou dále do přímého směru (některé přihlížející děti odmítaly jít domů a někteří psi z toho málem měli infarkt…). Následující jízdy se konaly při ROC a také Silvestrovském ježdění v Nepomucké hale - jízdy zde jsem si i přes občasné problémy s rušením přijímače velmi užíval, dokonce jsem více jezdil s formulí než s Focusem - zvláště při společných jízdách s modely menších měřítek bylo o zábavu postaráno - např. přední křídlo sloužilo k „odklízení“ překážejících modelů, především ve frontě na přejezd :-). V hale to sice také trochu klouzalo, ale ovládání modelu už se mi začalo dařit a jízdy se zdály být konkurenceschopné. Poté jsem se těšil na Plzeňský rallycross na asfaltové ploše na Slovanech - troufám si tvrdit, že po mírném tréninku bych byl čtyřkolkám rovnocenným soupeřem (to si věřím, co!), úvodních pár jízd tomu nasvědčovalo. Bohužel však zasáhlo rušení a formule se v blízkosti zadního plotu stávala neovladatelnou (i při ovládání na 35MHz), takže další jízdy se nekonaly a nebyl ani čas na hledání závady (jak se později ukázalo, za všechno může prokletý Hitec Feather - do letadla zpět už nesmí a do modelu jen v nouzi!). Poté model delší dobu odpočíval „v depozitu“ – jednak nebylo kde a s kým jezdit a také bylo potřeba drobných oprav, do kterých, přiznejme si to, mě ani nic nenutilo. Drobný obrat nastal ve chvíli, kdy jsem prvně zavítal na RC trať v Č.Budějovicích (odkazy na Tamiya fóru) a pro tuto příležitost připravil i formuli (konečně mě něco donutilo). Tato trať se zdá pro tento model vyhovující – jednak svým povrchem a hlavně absencí strašáka rušení. Další jízdy se konaly jen příležitostně (nebo spíše nekonaly), poslední impuls byl až Tondova koupě modelu formule (a nepořídil si jí on také proto, že jí mám i já?), pokus o společné jízdy na kousku kramolínského asfaltu (já kroužil kolem Tondy a jeho formule maximální rychlostí a Tony „plakal“, že se to nedá řídit…) mě tak naladil, že jsem poté model řádně „oprášil“ a konečně také pořádně (snad…) opravil držák karosérie. Poslední prázdninový pátek jsme se pak s Eli vydali na ježdění na budějovickou RC dráhu – toto zatím poslední ježdění mě tak nadchlo (a Eli si své ovládání formule také pochvalovala…), že jsem o něm napsal samostatný článek a konečně se „dokopal“ k napsání také tohoto článku. Zkrátka, formulka se vrací zpět do depa a budu jí používat, jak jen to podmínky dovolí (na kdy je naplánován nějaký další „asfaltový“ rallycross?), už se nemohu dočkat…. Asi se ve volném čase stanu pravidelnějším návštěvníkem budějovické dráhy….
Koukám, že jsem se docela rozepsal, takže končím heslem - modelářství zdar a formulím obzvlášť!