Splněný sen

Krátké zamyšlení o tom, k čemu jsou na světě kamarádi a přátelé

Ač v našem klubu nejmladší, přesto pamatuji dobu tzv. totalitní, kdy zboží nabízené v běžných obchodech nemohlo pokrýt touhy a sny mladého hocha, bohatý strýček v „kapitalistické“ cizině se u mě také nevyskytoval, takže nenaplněná touha po „autě na vysílačku“ ve mně přetrvala do dospělosti. Jelikož jsem, na rozdíl od mých současných kolegů a kamarádů, neměl ve svém okolí nikoho, kdo by mě k modelařině přivedl zůstával jsem v tomto oboru stále panicem. I proto jsem jednoho dne v nepříliš vzdálené minulosti zakoupil hračku 1:18 (Subaru Impreza WRC), která na několik týdnů splnila moje dětské sny. Oč větší jsem měl radost po jejím zakoupení, o to větší bylo moje zklamání, když sem se po předvedení „modrého skvostu“ kamarádům modelářům dozvěděl, že nejen létají, ale oba dva i JEZDÍ! Jen to přede mnou úspěšně tajili. Po zhlédnutí jejich modelů (buggy a formule) jsem pochopil, že musím přezbrojit. A to výrazně. Tohle všechno proběhlo na podzim, takže dlouhá zima 2005/06 byla plná našich rozhovorů na téma co pořídit, jak jezdit, kde jezdit a v neposlední řadě kolik investovat (co nejméně aby to drahé polovičky přežily). Po dlouhých a plodných diskusích, které probíhaly povětšinou doprovázeny dostatečným množstvím mozkobudičů (většinou pivo a Mírova slivovice) jsme se domluvili a Ondra zpracoval Směrnice klubu VSMK (Volné sdružení modelářů Kramolín – pracovní název dnešního RCK). Je vidět, že nemá v práci co dělat J. Jak jsem se později dozvěděl, oba dva brali vše stále jako akademickou debatu a mluvnické cvičení, neboť vzhledem k jejich znalosti mojí finanční situace nepředpokládali reálnou možnost naplnění hesla VSMK – jeden za všechny, všichni se stejným materiálem. Ovšem na výrazy v jejich tvářích těšně poté, co jsem na jednom z mnoha setkání u Míry ve vinárně prohlásil: „Mám prachy, jdeme do toho!“ nikdy nezapomenu. To stálo za všechen čas strávený vysvětlováním manželce, že právě tahle investice je nezbytná pro zachování pohody v našem manželství.
Po takřka nekonečném, zhruba měsíčním, čekání nastal onen toužebně očekávaný okamžik, kdy zastavil před našimi vraty Ondra a předal mi několik krabic, ve kterých se skrýval POKLAD. To jsem ještě netušil, kolik práce na mě v nebližších dnech čeká. (Stavba modelu bude popsána v některém z dalších článků.) A nastal onen den D, den kdy jsem poprvé vyrazil se svým miláčkem. Těšil jsem se a zároveň mnou třásla nervozita.Dokážu vůbec s nulovými zkušenostmi jezdit tak, aby to alespoň trochu splnilo moje očekávání a zároveň abych nezničil auto hned na začátku? No dle mého sebevědomého mínění to nebylo nejhorší, auto přežilo první jízdy bez ztráty kytičky a nastal čas chlubení se kamarádům a známým. Vždyť chlapská pýcha a chuť se předvádět dříme v každém z nás, že. S rostoucím údivem jsem zjišťoval, že podobné sny jako já má mnoho z těch, kterým jsem model předváděl, ale ne každý měl to štěstí jako já, že se v mém okolí vyskytují lidé, kteří mi pomohli můj sen uskutečnit. Takže: Dámo a pánové, děkuji.
Celé léto probíhaly seznamovací a zkušební jízdy na různých površích, vystřídali jsme asfalt, šotolinu, parkety, prostě jezdilo se všude, kde to jen trochu šlo. Mnoho vyježděných baterií začalo nést ovoce, moje jezdecké umění se začínalo dostávat do mezí, kde jsem začínal tušit, kam auto pojede (ne vždy), dokázal jsem se vyhnout překážkám (některým) a vůbec dostal jsem se do druhé fáze, kdy počáteční nadšení z pořízení modelu bylo vystřídáno pocitem ještě silnějším, nadšením z ježdění samotného.
Jenže ježdění „jen tak“, byť v doprovodu stejně nemocných kamarádů pomalu přestávalo mojí soutěživé povaze stačit a v téhle době jsem objevil na stránkách nepomuckých modelářů (viz sekce odkazy) pozvánku na „Nultý ročník závodů RC modelů aut“. Jednalo se o setkání majitelů hraček (akce byla určená pro děti) spojenou s předvedením skutečných modelů 1:10. Jelikož se modelářů sešlo mnohem více, než se čekalo vznikly z předváděčky regulérní závody modelů, první kterých jsem se zúčastnil.
Opět mnou třásla nervozita, ale díky podpoře mojí ženy (která se dobrovolně rozhodla mě na akci doprovázet) a notné dávky štěstí jsem nejen postoupil z rozjížděk do finále, ale dokonce se mi podařilo probojovat se na stupně vítězů a dokonce získat pohár za 3. místo. Nadšení které mě provázelo od pořízení modelu dostoupilo vrcholu a v okamžiku, kdy jsem z rukou místostarosty Nepomuku přebíral onen sice malý, ale pro mě nejkrásnější pohár jsem si uvědomil, že jsem si opravdu SPLNIL DĚTSKÝ SEN! Stálo to za to.