R.I.P. Cipísek …

… aneb další přírůstek pod pergolu.

Po „stopadesáti“ letech to vypadalo, že se nám letos podaří dodržet tradici – silvestrovské či novoroční létání. Dokonce to vypadalo na letadla i rakety, jen počasí rozhodlo, že Čvachta se neprojede (kluzák) a Klacek své lyže také nevyzkouší. Těšil jsem se, táhnul jsem z jihu Cipíska a Klacka (Klacek dokonce dostal svojí novou bednu) a v průběhu topení na chalupě pečlivě skládal a zkoušel aeroplány. Apropo, Cipísek dokonce dostal novou baterku !!!

A pak se situace začala komplikovat – což je slušný výraz pro ….. píp. První se ozval Míra, že chytil moribundus a že se s Katkou nedostaví – jeden ze tří hlavních účastníků polétání (ostatní prominou, ale dělají sice příjemné, ale nelétající křoví), to hodně zkazí náladu. Další člen – hlavní raketýr je také nějaký „ne ve své kůži“, takže raketová exhibice je také ohrožena. Já jsem z toho řádně posmutněl a učinil rozhodnutí – a nevím, jestli správné …

Rozhodnutí bylo takovéto – na silvestra vyvětráme Cipíska a na Nový rok vezmeme na procházku Klacka. Já připravil Cipíse na odpolední procházku, ověsil jsem se kufrem s vysílačkou a sestaveným Cipísem a žena dostala přes rameno foťák. Vyrazili jsme směr pahorek, kde jsem hodlal nalézt vhodný startovací prostor dle směru větru. Malá vsuvka – na pahorku jsme potkali Kubu Bulana, který šel venčit psy (v kraťasech a s dalekohledem …) a který byl – při svém návratu zpět (že prý na kraťasy moc fouká) svědkem věcí příštích. A svědkem věcí posledních byl pak i Martin s Petrou, psy nepočítaje …

Našel jsem hezké místečko na kopci (pod posedem), odložil kufr, připravil vysílač, zapojil Cipíse, instruoval ženu o použití foťáku jako kamery a jal se hledat směr startu, dle převažujícího směru větru. Ten sice převažoval tak nějak proti kopci, ale cestoval zleva doprava a naopak. Pro start to vyhovovalo, takže hurá do toho – povedlo se, klidný počáteční let, ale jen do chvíle, kdy Cipísek vyletěl nad stromy, kde začal ten pravý – zpočátku drobný - boj o život. Zkrátka, to, co se dole zdálo pohodovým větříkem, bylo nahoře nepředvídatelným fučákem, neustále měnícím svojí sílu a směr. Jako starý „matador“ jsem s touto nepřízní statečně bojoval, obvzláště poté, co se vrátil Kuba a přihlížel tomuto mému boji – přece nepřiznám, že to tam nahoře neřídím, ale bojuji o přežití, že …

Tak nějak se mi dařilo létat a poletovat nad námi, jen se začalo stále více stávat, že vítr Cipíse „sfoukával“ z kopce nad Němečků zahradu a tam se boj o přežití stával stále urputnější. Současně s tím jsem cítil, že se tento boj o život stává intenzivnější obecně a že asi není všechno tak úplně v pořádku a Cipíse se prostě nedaří uklidnit do přímého letu – laicky řečeno, prostě to s ním furt cvičí a moje ovládání zahrnuje pouze pokusy o srovnání … A když k tomu připočteme vzdálenost, na kterou Cipísek odlétl – a tím špatnou čitelnost jeho polohy – skončilo to tak, jak to skončit muselo … : „… sakra, do p…., kruci, vžum, prásk, křřřř, trh, škub, lup ….. a je to tam, je vymalováno ….“
Kuba: „ …. ještě že se znám dobře s majitelem zahrady …“
Martin: „… to asi nebylo úmyslný, to co tam ten model předváděl, viď ? To bylo i na tebe dost divoký …“
Hana: „… asi už můžu přestat natáčet, viď …“
Ondra: „… Cipísek stromový, nová odrůda veverkyv kramolínské …“

Když jsme slezli z kopce, šli jsme obhlédnout škody – Cipísek visel asi ve třech metrech ve větvích statné jedle a už z dálky bylo vidět nehezky potrhané křídlo, kdy balza očividně prohrála souboj s jedlovým dřevem, vyhrála až uhlíková trubka nosníku křídla. A když se člověk podíval pečlivěji, viděl, že jedlové dřevo vyhrávalo i nad dalšími částmi modelu – tuto nehezkou diagnózu potvrdilo i následné blízké ohledání modelu na zemi.

Ale nejprve bylo potřeba Cipíse dostat ze stromu dolů, rádců a nápadů bylo dost - Kuba šel pro žebřík, já vymýšlel, jak se budu škrábat na strom, Martin to šel nejprve zblízka prozkoumat a Petra navrhovala dlouhý klacek a shodit Cipíse dolů. A tento nápad se nakonec ukázal jako nejlepší – Martin mi zpoza plotu podal dlouhou tyč, já ji opřel o větev a kulečníkovým šťouchem postrčil Cipíska k poslednímu letu – cca tři metry do posledního přistání. Následovala poletová prohlídka, první součet škod, minuta ticha a cesta k Němečkům, kde jsme provedli poslední rozloučení panákem Jagermeistera.

R.I.P. Cipísku, sloužil jsi věrně a spolehlivě …

Cipísek před posledním letem



Cipísek a „pilot“



Cipísek a jedle



slov netřeba …





Tahle poloha polovin kormidel VOP je dosti podivná, jestli tohle tak trochu nepomohlo neřiditelnosti modelu …



až uhlík jedli odolal …



smutné zbytky jednoho modelu



nové místo Cipískova posledního odpočinku



Nějak už to nemám pod pergolu kam dávat …