Katana a já ...

Autor: NovakO <@>, Téma: Viděli jsme, slyšeli jsme, nemodelářská rubrika, Vydáno dne: 12. 04. 2017

... aneb splnění "dětského snu"

Ke svým padesátinám jsem, kromě jiných darů (mimochodem - kamarádi, ještě jednou díky), dostal zážitek - řízení letadla. Ano, nejde o Boeing ani o Gripena, je to "jen" ultralight, ale pro mě možná o to líp - bude lépe "cítit vzduch".

Jen pro malé doplnění - lásku k letadlům mám od dětství (asi po tátovi :-) ), s jejich modely se "plácám" celý život a pomyslným vrcholem je asi létání s RC modely (poznámka pro Míru, prosím, nevzdávejme se tohoto koníčka!). Plná setkání s "dospělým létáním" byla zatím jen dvě, přesněji řečeno tři - třetím byl let Airbusem tam a zpět na dovolenou v Bulharsku (dnes normálka), ale důležitějšími byly první dva lety (dar to od rodičů) - naviják a aerovlek na Blaníku (pro neznalé větroň L13 Blaník). Opět dodávám, že to byla dobrá volba - "vzduch" prostě lépe vnímáte - námět na samostatný článek :-).

Takže dar jsem dostal a čekalo se jen na vhodný termín - nakonec padla volba na sobotu 8.4.2017 a letiště zvolilo čas na 9.hodinu ranni. Dle itineráře měl být nejprve brífing, tedy seznámení se se vším možným a v letadle jsem měl navigovat pilota na nouzové přistání (!) - tomu jsem se chtěl vzepřít ...

Doma probíhala "suchá příprava" - seznámení s letadlem, s jeho ovládáním, s palubními přístroji a také se základy správného létání :-) . Otevřeně se přiznám, že jsem před letem byl nervózní "jak pes" - ne že bych měl strach, to ne, ale panovala "nejistota sama nad sebou", která se mísila s radostným očekáváním. Lehké obavy panovaly také ohledně počasí, které neslibovalo žádnou extra dohlednost, ale déšť hrozit neměl.

Den D, příjezd s předstihem, mírné hledání se s pilotem ... Následuje brífing v pilotově kanceláři - velmi sympatický pán, který ví, co dělá... Rychle jsme se domluvili, kdo, kde, kdy a jak a za vše hovoří jeho slova - "... je to váš let, vy si ho užijte podle svých představ ...".

Následuje cesta do hangáru a hledání letadla (hledáme Diamond Katana DA20-A1 OK-BLB :-) ) - pilot "... byl jsem teď pryč a oni mi s tím lítali, takže asi budu také hledat klíče ..." (hledal:-)), natahování oleje do válců točením vrtulí, vytažení letadla z hangáru za vrtuli (!), rychlý oběh letadla, nasoukání se do kokpitu (oba nejsme žádní střízlíci), připásání, zavření kabiny a nebylo cesty zpět. Zároveň se, bohužel, nepovedlo dát do kabiny kameru, takže to, co jsem nahoře prováděl, vím jen já a pilot :-) . A celá příprava mobilu na záznam trasy byla nanic, neb jsem ho úplně zapomněl zapnout. No nic, tak příště :-).

Pilot mě vysvětluje funkce přístrojů a ovládání letadla a zároveň dělá předstartovní kontrolu, jejíž úkony říká nahlas, takže ho mohu kontrolovat :-) . Pak startuje motor a se slovy "... nebudeme jim tady vrčet ..." se přesouváme na pojížděčku - Katana má přední kolo pouze vlečené, takže se řídí přibržďováním kol, prý "... jako tank ..." :-) . Na pojížděčce ohříváme motorový olej a doděláváme předstartovní kontrolu, například vyváženi na neutral a výškoměr na výšku letiště Hosín (cca.500m/m). Když je vše OK, hlásíme se na věž - tedy pilot hlásí, já mlčím - a pojíždíme na dráhu a na start. Tam se moc nezdržujeme a po povolení startujeme. Jo, ještě nastavujeme klapky do polohy pro start.

Katana se svižně rozjíždí, na můj vkus si to příliš štráduje po ranveji, ale pilot je třída a bravurně to koriguje. Odlepení od země je sotva znatelné, jen je poznat, že směr už není řízen koly, ale směrovkou. Oproti názoru mého táty se mi stoupání zdá slušné a někde v úrovni konce Hosína už stahujeme plyn, nastavujeme menší úhel vrtule a zatahujeme klapky. K mému překvapení pilot pouští knipl a říká ".. je to vaše, letíme směrem na Kleť ..." Jejda, tak brzo jsem to nečekal !!!!

Beru knipl pevněji do ruky (levá a na ní lehce pravá), nohama se snažím najít pedály (no, nic moc...) a očima lovím horizont. Horizont mám, ale směr moc ne, Kleť mi nějak utíká vpravo. Tak pápá, točíme nad Budějky, tam je víc vidět - ha ha, stejně na to nebude čas :-) . Úkol zní jasně - opatrně si zatáčet, udržovat výšku a rychlost a nikoho nesestřelit :-) . Pilot přepíná na frekvenci letiště Planá a asi je varuje, že se jim tam budeme motat - zabírá to, nikde nikdo ...

A jak mi to vlastně šlo? Tak to se musíte zaptat pilota, ten je k hodnocení kompetentní ... Jeho slova byla asi v tom smyslu, že jako instruktor by k tomu měl spoustu připomínek, ale na to, že jsem to držel prvně v ruce, tak se ani nebál a nemusel ani zasahovat ... :-) Kdybych byl nafoukaný, řekl bych, že to bylo docela dobré, no ne? :-) Ale vážně - zatáčky se mi dařily točit jen křidélky (pedály jsem raději nechával v klidu), dokonce i kulička zůstávala celkem uprostřed, snažil jsem se i o korekce výškovkou, tedy udržování rychlosti v zatáčkách (cca.70knt). Jediné, co se mi až tak nedařilo, bylo udržování stálé výšky - měla být něco nad 2000ft, ale postupně jsem se dostal skoro až na 4000ft, což bylo už skoro v mracích. Takže jsem musel furt "tlačit dolů", kam se ale ani mě, ani Katáně vůbec nechtělo :-).

Kroužil jsem nad Budějkami, vědomě jsem zabloudil nad Máj, nad náměstí, nad letiště Planá a nad ostrůvek s jízdárnou stáje A+L :-) . Všechny ostatní přelety byly víceméně náhodné, ale kdo to pozná, že :-).

Volné kroužení ustalo s pokynem "letíme zpátky", přesněji "udržujte kurz xxx (přesně vám to nepovím :-) ) - a to byla asi největší potíž, starejte se o nějaký daný směr, když jste rádi, že se vám daří letadlo moc neprovokovat :-). Ale kupodivu se to nějak jakž takž povedlo a my jsme se vraceli zpět na letiště Hosín - podotýkám, že knipl jsem stále třímal já a pilot to očividně nehodlal měnit. Dokonce upřesnil postup - točte k letišti tak, aby jste se trefil na dráhu :-). Huh, zřejmě nepochopil mé povídání o tom, že i s modely mám potíže přistávat. No, dva pokusy s mírnou opravou a už se blížíme k přistávací dráze, ale po dalším pokynu - začneme klesat tak, abychom se trefili na kraj dráhy - jsem to vzdal a rezolutně pilota donutil k převzetí řízení a dokončení přistání. :-) Pilot bravurně přistál hned za krajem dráhy, jemně to posadil na matičku zem, malinko přibrzdil a krásně dojel k odbočce, po níž dojel před hangár. Tam k mému údivu lekce pokračovala - zasuneme klapky, vypneme zapalování, přepneme tohle a tamto, vypneme to a tuto a otevřeme kabinu.

Takže konec? Pokud pomineme má roztřesená kolena, moje rádoby suveréní vystoupení z letadla, následné několikanásobné poděkování pilotovi, můj přiblblý úsměv od ucha k uchu a nesouvislé blábolení o tom, jak to bylo úžasné ... - tak ano, konec. Ale opravdu? Piloti říkají, že létání je hodně návykové a kdo se jednou proletí, ten chce znovu. A víte co? Je to pravda!!!! Já chci ještě, a ještě, a ještě .... :-) Takže začínám sázet, abych měl na další pilotní lekce :-).

Nu což, pár posledních obrázků u překrásné Katany a pak už jen rozloučení, poděkování rodině a cesta domů. A i když jako památka pár fotek je ma mém rajčeti (novako1), tak to hlavní zůstává v mé hlavě - překrásná vzpomínka na životní zážitek a nádherné pocity za kniplem létacího stroje. Paráda, holky moje, moc děkuju :-).