Velká kočičárna ......
Autor: NovakO <@>, Téma: RC auta - technika, Vydáno dne: 14. 04. 2009.... aneb pullingový speciál ?
S Eliškou jsme si pro cross v Tojicích připravili velké překvapení a zdá se, že se nám to dokonale podařilo – alespoň soudě podle překvapení a ohlasů od účastníku crossu.
Všechno začalo další Jirkovou „bejkárnou“ (jak jinak, že....) – pullingem. Zpočátku jsme tuto novou (aspoň pro nás – tím myslím mě a Eli) disciplínu sledovali z povzdálí, nějak nás moc neoslovila. Situace se změnila Jirkovým vyhlášení, že pro cross v Tojicích jsou všichni povinni zúčastnit se „tahání“ a ani moje diskuze s ředitelem po ICQ jeho přesvědčení nezměnila. Nezbývalo tedy nic jiného, než se přizpůsobit, ale jak je u nás (a teď myslím RCK...) zvykem, tak trochu po svém – když chce ředitel „bejkárnu“, bude mít velko „opičárnu“, v jihočeské modifikaci „KOČIČÁRNU“.
Dlouho jsem přemýšlel, co použít šíleného k tahání vozíku, (dokonce padaly úvahy o použití zahradního traktůrku, letadla a vtrulníku :-)), ale stavět nějaký speciál se mi nechtělo – nemám na to čas, prostředky, peníze a ani chuť. Zbývalo použít stávající vybavení, ale nějak jinak. Takže – vezmeme naše dvě TTčka a nějak je spojíme k sobě – varianta „za sebou“ měla víc záporů, vyhrála varianta „vedle sebe“. Celá konstrukce (jestli se tady o konstrukci dá mluvit...) měla jednu základní podmínku – nic nepředělávat, jen co nejjednodušeji a nejrychleji oba podvozky spojit a nasadit na ně nějakou kastli – jak se v Tojicích ukázalo, osvědčilo se, když nám ředitel dal na přípravu jen pár minut!
Takže – v OBI jsem koupil Al jeklíček tak 10x10mm (neměřil jsem), doma z něj uřízl dva kousky dlouhé tak, aby modely stojící vedle sebe při zatáčení kol o sebe neškrtaly, vpředu jsem musel profil mírně ohnout, aby vůbec šlo zatáčet. Obě výztuhy se ze spodu připevňují šrouby M3 do držáků pěnových nárazníků bez nutnosti jejich demontáže – ještě že Tamiya tam nechala díry! Profil spolu s hlavičkami šroubů na spodní straně podvozku nevadí, pulling se nejezdí v terénu a zbylá světlá výška je dostatečná. Zbývalo vyřešit ještě ovládání modelů – pohon zůstal bez úprav. Po zvažování a vymýšlení všech možných variant nakonec vyhrála ta nejjednodušší – do obou přijímačů přišel stejný krystal (půjčený z RC formule) – vysílač tak nezávisle na sobě ovládá oba podvozky – vzhledem k tomu, že v obou podvozcích je prakticky stejné vybavení (rozdílné jsou jen přijímače a vysílače – Rx jiný typ, Tx stejný typ různého stáří vývoje, ale vše Hitec), nedošlo k žádným komplikacím (jen bylo potřeba sjednotit nastavení regulátoru pro jeden vysílač) – a to i přes to, že k vlastímu vyzkoušení došlo až před startem v Tojicích. Na zadní výztuhu přišel háček z kancelářského binderu (abychom splnili ředitelovi podmínky účasti) a začala výroba kastle.
Rozměry kastle byly dány rozměry sehnaných plastových tabulek ( ...první pomoc při požití kyseliny....) – měl jsem dvě, nechtělo se mi nic přidělávat. Proto kastle typ kabriolet (pilot má větrný štítek!), jednoduché tvary, šířka jen přes „bordelkryt“ – tj. vnější kola vyčuhují, ale dodává to speciálu ( :-) ) dravý vzhled. Výška jen taková, aby to celé leželo na větrácích „bordelkrytů“, prostě, základní heslo – jednoduchost (a málo práce). Všechno, včetně „pilotního prostotu“ (zbytky odřezků z formy RC lodě) hotovo za dvě odpoledne, jen nastříkání kastle zabralo odpoledne další (barva nic moc nedrží, loupe se...).
A zbýval jen pilot – od začátku byl jediný adept, náš (s Eli) oblíbenec, kocour Garfield – auto dostatečně robustní, aby tohoto drobečka uvezlo.... Barva kožíšku (melounová žlutá), černé proužkování, vpředu oči a zuby. Na kastli se pilot drží zuby nehty a gumičkou přes hřbet.....
Jak my se s Eli těšili do Tojic a jak nám dělalo potíže se nepodřeknout – všem jsme prozradili jen to, že přivezeme kočičárnu a že uvidí. A vyvrcholilo to příjezdem do Tojic, kdy se všichni chlubili svými speciály a ty se objevují i na společné fotce – bohužel, náš devítiživotový stroj mezi nimi není....
A překvápko? Dokonale se povedlo, přinesli jsme model až na start speciálů, beze slov jej položili mezi ostatní stroje a jen čekali na ohlasy – jů, tý jo, hele, Garfield, no, to je a podobně. A hlavně, řediteli se stroj také líbil, šlak ho netrefil a stroj na start připustil – háček od vozíku připevnil, soustrojí na startu ustavil a start zavelel...... Zavrčelo to, zaprášilo se a kočičí pilot rychle a v pohodě vozík za cílovou čáru dotáhl. Suveréně, bezpečně, spolehlivě a rychle (ještě chtěl vozík zpět dotáhnout, ale to už nešlo...). Ještě si musím rýpnout – na celé čáře porazil Martinův obdivovaný (a právem!) speciál – traktor Rudý říjen – tomu nějak umřel motor uprostřed dráhy a při podjetí cílové pásky se jaksi rozložil. Ještě jsem vyzkoušel protáhnout Garfielda po části crossové dráhy jelo to skvěle – díky své šířce to bezvadně drželo stopu a pěkně rovně to skákalo, uvažoval jsem, že s tím pojedu i cross, ale Eli by neměla s čím jet, tak jsme Garfieldovi „pod zadkem“ stroj rozebrali, nasadili Focuse a šli „crossit“.
Vlastních fotek moc nemám, nějaké jsou v galerii, něco málo je i u ostatních účastníků crossu v Tojicích.
S Eliškou jsme si pro cross v Tojicích připravili velké překvapení a zdá se, že se nám to dokonale podařilo – alespoň soudě podle překvapení a ohlasů od účastníku crossu.
Všechno začalo další Jirkovou „bejkárnou“ (jak jinak, že....) – pullingem. Zpočátku jsme tuto novou (aspoň pro nás – tím myslím mě a Eli) disciplínu sledovali z povzdálí, nějak nás moc neoslovila. Situace se změnila Jirkovým vyhlášení, že pro cross v Tojicích jsou všichni povinni zúčastnit se „tahání“ a ani moje diskuze s ředitelem po ICQ jeho přesvědčení nezměnila. Nezbývalo tedy nic jiného, než se přizpůsobit, ale jak je u nás (a teď myslím RCK...) zvykem, tak trochu po svém – když chce ředitel „bejkárnu“, bude mít velko „opičárnu“, v jihočeské modifikaci „KOČIČÁRNU“.
Dlouho jsem přemýšlel, co použít šíleného k tahání vozíku, (dokonce padaly úvahy o použití zahradního traktůrku, letadla a vtrulníku :-)), ale stavět nějaký speciál se mi nechtělo – nemám na to čas, prostředky, peníze a ani chuť. Zbývalo použít stávající vybavení, ale nějak jinak. Takže – vezmeme naše dvě TTčka a nějak je spojíme k sobě – varianta „za sebou“ měla víc záporů, vyhrála varianta „vedle sebe“. Celá konstrukce (jestli se tady o konstrukci dá mluvit...) měla jednu základní podmínku – nic nepředělávat, jen co nejjednodušeji a nejrychleji oba podvozky spojit a nasadit na ně nějakou kastli – jak se v Tojicích ukázalo, osvědčilo se, když nám ředitel dal na přípravu jen pár minut!
Takže – v OBI jsem koupil Al jeklíček tak 10x10mm (neměřil jsem), doma z něj uřízl dva kousky dlouhé tak, aby modely stojící vedle sebe při zatáčení kol o sebe neškrtaly, vpředu jsem musel profil mírně ohnout, aby vůbec šlo zatáčet. Obě výztuhy se ze spodu připevňují šrouby M3 do držáků pěnových nárazníků bez nutnosti jejich demontáže – ještě že Tamiya tam nechala díry! Profil spolu s hlavičkami šroubů na spodní straně podvozku nevadí, pulling se nejezdí v terénu a zbylá světlá výška je dostatečná. Zbývalo vyřešit ještě ovládání modelů – pohon zůstal bez úprav. Po zvažování a vymýšlení všech možných variant nakonec vyhrála ta nejjednodušší – do obou přijímačů přišel stejný krystal (půjčený z RC formule) – vysílač tak nezávisle na sobě ovládá oba podvozky – vzhledem k tomu, že v obou podvozcích je prakticky stejné vybavení (rozdílné jsou jen přijímače a vysílače – Rx jiný typ, Tx stejný typ různého stáří vývoje, ale vše Hitec), nedošlo k žádným komplikacím (jen bylo potřeba sjednotit nastavení regulátoru pro jeden vysílač) – a to i přes to, že k vlastímu vyzkoušení došlo až před startem v Tojicích. Na zadní výztuhu přišel háček z kancelářského binderu (abychom splnili ředitelovi podmínky účasti) a začala výroba kastle.
Rozměry kastle byly dány rozměry sehnaných plastových tabulek ( ...první pomoc při požití kyseliny....) – měl jsem dvě, nechtělo se mi nic přidělávat. Proto kastle typ kabriolet (pilot má větrný štítek!), jednoduché tvary, šířka jen přes „bordelkryt“ – tj. vnější kola vyčuhují, ale dodává to speciálu ( :-) ) dravý vzhled. Výška jen taková, aby to celé leželo na větrácích „bordelkrytů“, prostě, základní heslo – jednoduchost (a málo práce). Všechno, včetně „pilotního prostotu“ (zbytky odřezků z formy RC lodě) hotovo za dvě odpoledne, jen nastříkání kastle zabralo odpoledne další (barva nic moc nedrží, loupe se...).
A zbýval jen pilot – od začátku byl jediný adept, náš (s Eli) oblíbenec, kocour Garfield – auto dostatečně robustní, aby tohoto drobečka uvezlo.... Barva kožíšku (melounová žlutá), černé proužkování, vpředu oči a zuby. Na kastli se pilot drží zuby nehty a gumičkou přes hřbet.....
Jak my se s Eli těšili do Tojic a jak nám dělalo potíže se nepodřeknout – všem jsme prozradili jen to, že přivezeme kočičárnu a že uvidí. A vyvrcholilo to příjezdem do Tojic, kdy se všichni chlubili svými speciály a ty se objevují i na společné fotce – bohužel, náš devítiživotový stroj mezi nimi není....
A překvápko? Dokonale se povedlo, přinesli jsme model až na start speciálů, beze slov jej položili mezi ostatní stroje a jen čekali na ohlasy – jů, tý jo, hele, Garfield, no, to je a podobně. A hlavně, řediteli se stroj také líbil, šlak ho netrefil a stroj na start připustil – háček od vozíku připevnil, soustrojí na startu ustavil a start zavelel...... Zavrčelo to, zaprášilo se a kočičí pilot rychle a v pohodě vozík za cílovou čáru dotáhl. Suveréně, bezpečně, spolehlivě a rychle (ještě chtěl vozík zpět dotáhnout, ale to už nešlo...). Ještě si musím rýpnout – na celé čáře porazil Martinův obdivovaný (a právem!) speciál – traktor Rudý říjen – tomu nějak umřel motor uprostřed dráhy a při podjetí cílové pásky se jaksi rozložil. Ještě jsem vyzkoušel protáhnout Garfielda po části crossové dráhy jelo to skvěle – díky své šířce to bezvadně drželo stopu a pěkně rovně to skákalo, uvažoval jsem, že s tím pojedu i cross, ale Eli by neměla s čím jet, tak jsme Garfieldovi „pod zadkem“ stroj rozebrali, nasadili Focuse a šli „crossit“.
Vlastních fotek moc nemám, nějaké jsou v galerii, něco málo je i u ostatních účastníků crossu v Tojicích.
